Už jsem do toho píchl před časem, zajímalo mě jaké máte doma psí knížky a co vás v nich oslovilo. Dnes jsme se na cvičáku dostali k podobné otázce, tak tady máte pro inspiraci krátký náhled do mé knihovničky. Budu rád, když v diskuzi rozšíříte tento seznam a napíšete, v čem vám ta která kniha pomohla.
Jako malého mě hodně ovlivnil Jack London s Bílým tesákem a Voláním divočiny, stejně jako Bela a Sebastián. Lasie mě nějak minula.
V knihovničce mám (a stále čtu) Svazarmovskou klasiku od Hrušovského – Pes a jeho výcvik.
Hodně užitečných informací je v příloze časopisu Pes, přítel člověka z roku 1988.
Asi nejlepší kniha pro začátečníky, kterou jsem četl, je Rozumím si se svým psem? od Yvonne Kejczové. Jediné, co mi trochu nesedí je autorčin až nenávistný postoj ke služební kynologii, ale jinak je kniha velice srozumitelná a prakticky použitelná.
Další kniha, kterou neodkládám, ale pročítám každý týden je Poznej svého psa od Vladimíra Mikulici.
Rozhodně bych doporučil i dvě další knihy, Přirozená komunikace a život se psy od Viktora Dostála a Pes, přítel člověka od Rudy Desenského. Nepravidelně je otvírám a ve světle nových zkušeností v nich pokaždé najdu něco užitečného, co jsem dřív minul jako samozřejmé nebo nezajímavé.
V knize Přírodní medicína pro psy a kočky od R. Pitcairna je výborná kapitola o výchově psů. Na devíti stránkách je velice zhuštěně a pochopitelně popsáno, jak se s výchovou psa popasovat. Je natolik zajímavá, že ji brzo přepíšu a vystavím na stránkách. Rozhodně nejsem výhradním zastáncem přírodní medicíny a zdravé výživy (natož pak homeopatie) u psů ani u lidí, ale u méně závažných stavů není od věci vyzkoušet některé “babské” nebo “přírodní” metody zlepšení stavu psů.
Hodně zajímavá je i kniha S. Corena Co má pes na mysli. Pro mně osobně jsou teď nejzajímavější kapitoly o raném učení štěněte tak, aby byla větší naděje že z něj vyroste vyrovnaný pes.
V knihovničce nemohou chybět ani Zkušební řád pro sportovní výcvik psů v České republice a Zkušební řád pro mezinárodní zkoušky pracovních psů a mezinárodní zkoušku psa – stopaře.
Díky za spoustu tipů na psí četbu, s Bílým tesákem jsem také vyrůstala. 🙂 Pokud jde o moje knížky o výchově psů, první byl Český strakatý pes od Dagmar Jeřábkové, po jejím pročtení jsme usoudili, že zamýšlený strakáč ke korele, která se coby uprchlík u nás neplánovaně usadila a tráví většinu času na něčím rameni, hlavě nebo noze, není nejlepší volba. 🙂 Následovala knížečka o koliích od Eva-Maria Kramer, Výchova štěněte od Esther Verhoef-Verhallen, pár knížek půjčených od mojí sestry, z nichž mi nejvíce utkvěla knížka paní doktorky Žertové. A teď jsem od sestry dostala knížku od José Arce Pět tajemství šťastného vztahu člověka a psa, která mě dost zaujala, i když jsem teprve na začátku. Píše tam, jak pes potřebuje být pevně zařazen ve své smečce a jakým problémem pro něj je, když si ho páníčci polidšťují. Kousek tu ocituji: “Pes musí mít možnost nás uznávat coby “šéfy”. A tak tomu je jen v případě – a nemůžu to prostě nikdy dostatečně často opakovat – kdy jsme my samotní při všem, co děláme, klidní a jistí – tedy chováme se jako skuteční “vůdcové smečky”. Je naším úkolem vytvořit takovou atmosféru, kdy pes může zaujmout roli, v níž se cítí dobře. Pes s námi chce být, když mu poskytujeme jistotu. Chce se u nás cítit bezpečně a prostě nás jen poslouchat. Tak mu velí instinkt. ” Myslím, že loni tu psal Radek článek o klidné síle. 🙂