Cvičná otázka 2 – moje verze příběhu

Začnu od toho nejviditelnějšího. Žíhaná čubina je hodně nejistá a připravená rychle reagovat. Postojem psům okolo sebe říká: “Zajímáte mně, ale přála bych si být neviditelná”. Je naježená i na zadku, ocas napnutý, uši dozadu, hlava odkloněná, ale úkosem sleduje druhé psy. Podle velikosti a sebevědomí druhých psů by po nich buď vyjela a snažila se tím zakrýt svůj strach z tohoto setkání, nebo by rychle zmizela do bezpečné vzdálenosti. Má na sobě postroj i obojek, pro mně známka toho, že páníčci si na cvičáku sice nechali poradit, ale stejně mají hlavně strach, aby se jejich holčička necítila nepohodlně a proto ji stále vodí v postroji a obojek jí nasazují až na cvičáku. Pokud je tato úvaha správná, dá se také předpokládat, že čubinu drží stranou od jiných psů, aby náhodou nedošla k úhoně. Výsledkem je mladá fena, která se v psí společnosti neumí chovat a proto dělá ramena i ve chvíli, kdy to vůbec není nutné. Veselo začne být ve chvíli, kdy potká stejně nejistého psa (a je jich stále víc), ten přečte její signály jako hrozbu a už budou v sobě. Je na ní vidět, že by o kontakt s jinými psy stála, ale neví jak na to.

Blonďatý pes je podle tlapek ještě štěně a jde se naprosto bezelstně a přirozeně seznámit s každým psem, kterého potká. Podle polohy ocasu je zcela klidné a pozitivně naladěné.

Černý pes vypadá jako kliďas, ale registruje jak rozverné štěně tak nejistou čubu za zády. Určitě už začíná tuhnout, ale postavení ocasu říká, že má ještě stav věcí pod kontrolou. Pro něj situace zatím nepřekročila meze běžného seznamování, ale je připravený bleskově se začít bránit.