Uz delší dobu se na internetu i v reálném světě setkávám s pojmem dominantní pes, řeší se problémy jak pracovat s dominantním psem. I na mě se občas obracejí lidé, kteří si nevědí rady se svým “dominantním” psem. Potom, když ty psy vidím na vlastní oči, nevidím ani známku dominance. Vídávám zpravidla nesocializované, nejisté, rozmazlené psy, kteří nevědí jak se v psí společnosti chovat a ze strachu hned dělají ramena. Ale stačí, aby se na ně druhý pes třeba jen podíval a už zdrhají schovat se za páníčkovy nohy, případně se rovnou snaží skočit do bezpečí páníkovy náruče. Tak se skutečně dominantní pes nechová.
Ve svém životě jsem potkal jen několik psů, které by šlo označit za dominantní. A při vyslovení tohoto slovního spojení se mi pravidelně vybavuje jen jeden pes, kterého jsem před lety potkával v Riegrových sadech. Byl to podivný nazrzlý kříženec, mohutné tělo, velká, široká hlava, uši vzadu na hlavě, náznak ridge. Byl to jeden z nejklidnějších psů. Byl si dokonale vědom své síly. Neměl zapotřebí ji dávat neustále na odiv. Zažil jsem situaci, kdy se k němu s řevem hnali dva ovčáci. On neudělal nic. Jen stál, pomalu vypínal hruď, zvedal hlavu. Nezavrčel, nezaštěkal. Nestáli mu za to. Byl ledově klidný a bylo krásné sledovat, jak ti dva výtržníci postupně ztrácejí jistotu, zpomalují až nakonec zůstali tiše stát asi dva metry o něj, se svěšenými hlavami i ocasy, v podřízené pozici. A ten pes pořád nic nedělal, jen si je měřil pohledem. Asi za tři vteřiny se ovčáci odvážili psa obejít a očichat si ho. On je naprosto ignoroval a aniž by se na ně podíval, pomalu odešel za svými věcmi. To byl dominantní pes. Pravděpodobně už takovou situaci zažil víckrát a neměl ve svém nitru sebemenší pochybnost o své převaze.
Pokud tedy máte pocit, že máte doma dominantního psa, zkuste se kriticky zamyslet, zdali není jen nejistý, rozmazlený. Pro většinu lidí je pochopitelně příjemnější a pohodlnější oznámit světu, že mají dominantního psa, že prostě má takovou povahu a s tím se přece nedá nic dělat. Najdou se i tací, kteří tomu že mají dominantního psa opravdu uvěří a s často jen špatně skrývanou hrdostí nechají svého “hrdinu” obtěžovat ostatní lidi a lépe vychované psy. A nemusí jít “jen” o obtěžování. Stává se, že nechají psa řídit chod domácnosti. Znám případy, kde pes rozhoduje, kdy se půjde ven, kdo z členů rodiny smí do které místnosti, kdy se bude jíst, spát a podobně.
Pokud lidé nechávají psa provozovat “dominantní” chování v soukromí, je to jejich věc. Ale bylo by fajn, kdybychom na veřejnosti všichni respektovali, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Vzpomínám si třeba na dámu, jejíž padesátikilový mazlík si pravidelně vybral mladého, nejistého, vždy menšího psa a začal za ním chodit jako stín. Čekal na chvíli, kdy mlaďoch ztratí nervy a ohradí se proti takovému pronásledování. A když se mladý pes opravdu ozval, surově se do něj pustil. Paní majitelka mi naprosto vážně tvrdila, že její pes “nikdy nic nedělá”, že ho ostatní napadají. Ten pes byl opravdu chytrý a stačilo by včas dát najevo svoji nespokojenost s takovým chováním, nabídnout mu jinou zábavu a bylo by vše OK. Hodně špatné je, že se mu za roky co provozoval tuto zábavu povedlo vychovat spoustu psů, kteří ze strachu hned preventivně útočí, jen se nějaký pes přiblíží.
Rád bych měl aspoň jednou v životě přirozeně dominantního psa. Bohužel, zatím mi nebylo dáno, ale možná jsem dostal větší dar. Žít a pracovat s podraženými, týranými psy, na kterých po čase nezasvěcený pozorovatel nepoznal, čím si museli projít, než zakotvili u mě. Bylo potřeba jim zvednout sebevědomí a potlačit strachem vyvolané chování, které nekteří lidé označují za dominantní. Těch psů bylo více, každý měl své běsy, s každým jsem musel pracovat zcela individuálně. Proto ani tady nedokážu napsat univerzální recept, jak si vychovat vyrovnaného klidného psa, bez projevů falešné dominance, ale základní pravidla jsou jednoduchá. Je třeba psovi se soustavně věnovat. Citlivě mu ukázat, kde je jeho místo v lidskopsí smečce. Jednou nastavená pravidla bez vyjímky dodržovat. Pomoci psovi, aby jeho mozková kůra získala převahu nad amigdalou. Dát mu pocit jistoty, ukázat mu, že svět není zlý. Není to jednoduché, chce to odhodlání, důslednost, nefungují tady zjednodušené, “univerzální internetové” rady, proto není od věci nechat si poradit, nebo aspoň přečíst nějakou knihu.