O kastracích

Už je to tady zase. Vždy po krátkém období klidu se v mém okolí začnou množit lidé, kteří uvažují o kastraci svého nejlepšího přítele. Někdo skončí ve stádiu úvah, jiný do toho rovnou skočí. Ať tak nebo tak, vždycky mě to hrozně vytočí a cítím povinnost se k tomuto tématu vyjádřit. Mám dojem, že zastánců kastrace mezi nepoučenými majiteli stále přibývá a rád bych aspoň trochu změnil skóre ve prospěch psů.

Ačkoli se ti lidé, kteří se rozhodli pro kastraci, zaklínají dobrem psa, jsem pravidelně na tisíc procent přesvědčen, že se jedná pouze a jenom o jejich pohodlí. Argumentují třeba tím, že fena je po hárání melancholická a že kdyby nehárala, bude pořád veselá. To považuji za skutečně absurdní. Nikdo není pořád veselý a fena po kastraci taky nebude. S podobným způsobem uvažování by pánové klidně mohli žádat kastraci své manželky…

Další železný argument, který zastánci kastrací používají je, že kastrací feny se zabrání nádorům na mléčné žláze a dalším možným zdravotním komplikacím. Spíš vidím lidi, kteří nechtějí mít doma fenu, která špiní, nebo které obtěžuje řešit zájem psích nápadníků.

Podobné je to u psů. Chová se agresivně? Vykastrovat! Že se většinou jedná o zanedbanou výchovu, koho to zajímá?

Za svůj život jsem potkal kastrované i nekastrované psy a nedá se říct, že by některá skupina byla méně nebo více agresivní. Zrovna tak jsem viděl kastrovanou fenu, které se nádor na mléčné žláze udělal několik let po kastraci. Bohužel seriózně posoudit vliv kastrace na daného jedince není možné, protože kastrace je zákrok nevratný a zatím si běžně nemůžeme naklonovat psa, aby se dal vliv kastrace porovnat. Vždy je to jen o přesvědčení lidí, kteří musí obhájit své rozhodnutí a myslím si, že je jen málo lidí, kteří dovedou uznat svoji chybu. Jen málo lidí veřejně přizná negativní vliv kastrace u svého psa. Samozřejmě, nikdo neprokáže, jestli by se problémy, které řeší, objevily i bez kastrace nebo ne. O čem mluvím? O inkontinenci, tloustnutí, chorobné bázlivosti, někdy nevypočitatelných změnách nálady. To vše může a také nemusí s kastrací přijít, stejně jako se může a také nemusí s kastrací pes zklidnit, zabránit nádorovým onemocněním a podobně. Nemluvě o tom, že se nejedná o banální medicínský zákrok. Operace podobného rozsahu je vždy spojena s určitou mírou rizika. A nezapomínejme na narkózu, která určitě psovi také neprospěje. Já osobně považuji z tohoto pohledu přínos kastrací minimálně za sporný.

Moje Lucky odešla na osteosarkom na pravé přední tlapce. Měl bych tedy se stejně zvrácenou logikou kastrovačů u všech svých dalších psů preventivně nechat amputovat pravou přední tlapku, aby se situace s nádorem nemohla opakovat? A co takhle amputovat všechny čtyři? Bude to tak jistější a k čemu jsou dnes psovi potřeba nohy. Nažrat dostane, lovit nemusí, tak co? A taky se ušetří spousta času, který budu moci věnovat něčemu užitečnějšímu než je courání se psem po různých vycházkách.

Odchod každého psa je pro mě bolestný a prožívám ho velmi intenzivně, ale i po těchto zkušenostech, nebo možná právě proto si myslím, že nádory a umírání k psímu životu patří a spíš jde o to, aby pes měl hezký a plnohodnotný život a k němu pohlavní pud i hárání a stavy před ním i po něm patří.

Mám rád psy takové, jací jsou a nemám v sobě dost pýchy na to, abych zkoušel vylepšovat to, co nám příroda nadělila. Kastrace je podle mého názoru příliš hrubý zásah do hormonální rovnováhy psa. Pokud kastrace, tak jako medicínský zakrok v případě nutnosti, nikdy ne jen jako “prevence”. Ať už se za tím slovem skrývá cokoli. Jestli vás obtěžuje pohlavní pud vašeho psa nebo to, že vaše fena krvácí, raději pěstujte rybičky nebo rajčata.

1 komentář u „O kastracích“

  1. Nedá mi to a musím s Radkem naprosto souhlasit. Mám svoji zkušenost.
    Před Angie jsem měla černého kokra Andynku. Kromě toho, že asi ve třech letech sežrala ampuli od nosních kapek a ucpala si tím střeva, byla absolutně zdravá. Tahle operace proběhla v pohodě a bez následků.
    Později veterinář doporučil kastraci. Z důvodu dlouhého a častého hárání. Nijak jsem nad tím nebádala. Doktor doporučil, doktor tomu rozumí. Hotovo.
    Jenže Andynce se po narkóze silně zhoršil zrak a sluch. Ale jí to nijak moc neomezovalo. Byla stále veselá a radovala se snad ze všeho, co se kolem ní dělo. Trochu přibrala, ale ne nijak moc. Za necelý rok se jí objevila boule na pacce mezi prsty. Při zákroku jí museli amputovat celý prst. I z toho se vyhrabala. Tím, že byla celkově zdravá, rekonvalescence proběhla celkem rychle. Ale byla to další narkóza a další zhoršení viz výše. A opět ani ne
    po roce se ve stejném místě objevila boule znovu. To už byla nutná amputace celé nohy. Řada důležitých vyšetření. Vše nasvědčovalo tomu, že je jinak zdravá. Srdce, plíce, ledviny…Nechce se mi to vypisovat, jsou to děsný vzpomínky. Přes to, že byla skoro slepá a hluchá, tak byla silná. Dala to. Na třech nohách se zotavila v děsných vedrech. Jenže na podzim se objevila boule v třísle. Byl to konec. Metastáze, uspání. Jestli jsme možná utekli kastrací nádoru na mléčné žláze, tak si ten nádor našel místo jinde. A to nezmiňuju výdaje, čas a energii, co jsme do Andynčinýho boje o život vrazili.
    Když pominu mojí zkušenost. Tak jako absolutní laik vím, že zásah do hormonálního systému je prostě špatně.

Komentáře nejsou povoleny.