Mnoho lidí dělá chybu, že přivolání považuje za cvik jako každý jiný a tak ho také cvičí. Pak není divu, že slyším snad obden: “Chodíme na cvičák, všechno umí i přivolání, ale když jsme na vycházce a zavolám, nechce přijít”. Vysvětlení je snadné. Přivolání je především ukázkou vašeho vztahu se psem. Jestli se vás bojí nebo nemá dostatečnou míru respektu, se nejsnáze projeví tady.
K úspěšnému přivolání je třeba splnit mnoho podmínek. Volný pohyb nesmí být psu vzácný. Proto doporučuji už od malička nechat štěně vyřádit ve smečce starších psů, kterou bude samovolně následovat a tím pádem nehrozí, že by se někam zaběhlo, jako v případě samostatného venčení.
Nepřivolávejte psa jen ve chvíli, kdy ho potřebujete dát na vodítko. Trénujte to tak, že ho přivoláte a hned zase vypustíte. Je důležité, aby pes nenabyl dojmu, že ho jen svévolně prudíte. Proto když přiběhne, zkontrolujte obojek, prohlédněte ucho, vyndejte imaginární bodlák a s pochvalou a odměnou ho zase propusťte.
Zkuste v bezpečném prostředí jít a vůbec na psa nepromluvit. Klidně i dvacet minut. Pouze v okamžiku, kdy se na vás sám od sebe podívá nebo přiběhne, pochvalte ho. Často se na takových mlčících vycházkách stane, že se vás pes pohledem ptá, jak se má zachovat. Pak je nesmírně důležité, aby od vás pravidelně dostával odpovědi, jinak si zvykne věci řešit sám a dojde k určité formě odcizení, která může přivolání zhoršit. Jen pro pochopení: Psa si nevšímejte, dokud sám nevyhledá kontakt. Ale v okamžiku kontaktu musíte být připraveni reagovat.
Reakce může vypadat různě, třeba na křižovatce ukážete mávnutím správný směr. Když pes postojem varuje, že za zatáčkou, kam nevidíte, se blíží člověk, stačí zavrtění hlavou, jako že bránit se není třeba, že víte co se děje a máte to pod kontrolou. Pokud se jen zastaví a ptá se pohledem a postojem, jestli může pokračovat, stačí krátké pokynutí hlavou, jako že ano.
Pokud tohle všechno má fungovat, je nutné psa neustále sledovat, naladit se na jeho vnímání a dopředu tušit, na co by se mohl chtít zeptat. Také je velmi důležité, aby vaše odpověď přišla včas. Málokdy pes čeká na vaši reakci déle než dvě vteřiny. Pokud vaše odpověď přijde pozdě, jako kdyby nepřišla vůbec.
A proč psu neodpovídáme hlasem, ale gestem? Protože psi většinou ve smečce za normálních okolností komunikují postoji, gesty a pohledy. Štěkání si schovávají na chvíle hry, nebo když se děje něco vážného. Stejně tak bychom měli postupovat my. Je dobré psa zvyknout, že pokud ho oslovíme, má to svoji váhu a opravdu něco budeme chtít. V této souvislosti se mi vybavují některé dámy (pánové většinou tento problém nemají), které stále na psa mluví, snaží se korigovat jeho chování (které často ani korekci nepotřebuje), vydávají třeba deset povelů za patnáct vteřin, ale pes je evidentně neposlouchá a dělá si, co chce sám. Je to smutné, ale povedlo se jim dosáhnout toho, že pes je už dávno bere jen jako zvukovou kulisu, kterou není třeba vnímat ani respektovat. Sledování psa a odhadování jeho myšlenek je ze začátku pro nezkušeného člověka velmi obtížné, ale později vám to vejde do krve tak, že klidně budete moci třeba telefonovat a přesto budete stále vědět, co se odehrává v psí hlavě a budete schopni adekvátně reagovat. Špatné je, když pes nedostává na své otázky odpovědi. To vede k tomu, že si začne odpovídat sám a vás přestává potřebovat.
To, co jsem teď dlouze popisoval je jen pár drobků z koláče nazývaného “Jak získat respekt psa”. Mezi další patří sebejistota, klid, také rozhodnost a rychlá reakce. Musíte si vědět rady v každé situaci, která psa může překvapit. Musíte pochopit, kdy je správná chvíle sednout si na bobek vedle psa, lehce se ho dlaní dotknout a tichým, hlubokým hlasem pomalu říct: “Kliiid. Nic se neděje. Všechno je v pořádku.” Ta slova nejsou důležitá, jsou jen pomůcky pro vás, jak se dostat do správné nálady, kterou pak přenesete na psa.
Musíte být pro psa tím nejzajímavější, objektem v širokém okolí. Naplňte jednu kapsu dobrotami a druhou hračkami. Pes si musí vytvořit zkušenost, že když ho voláte, čeká ho něco příjemného. Jednou je to kousíček grilovaného kuřete, za pět minut kus smradlavého sýra, vzápětí potahání o aport. Vžycky pak pohlazení a příjemné slovo. Pes se musí dopředu těšit, čím ho zase překvapíte, když ho voláte.
Máte pocit, že to s nároky na psovoda trochu přeháním? Myslíte, že to může fungovat snáze? Věřte, že ne. Přivolání není o trhutí stopovačkou na jejímž konci vlaje pes, kterého vůbec nezajímáte. A elektrický obojek? To je velká srabárna pro lidi, kteří chtějí ve vztahu se psem získat mnohem víc, než jsou ochotní dát. To, že pes opustí něco, co ho strašně moc zajímá a vrátí se k vám na zavolání, je největší pocta, kterou vám může dát. A vy se musíte stát této pocty hodni.
Ahoj Jani, děkuji za Tvou milou reakci! 🙂
Při situacích, kdy mě Radek nešetří, jsem zticha, protože vím, že má pravdu…….a ten úsměv (nebo smích), mám proto, že se směju sama sobě, jak nejsem schopná provést zadaný úkol!! 😀
Haha. Ty se sobě směješ, já jsem nasraná a remcám. Teď učím Angie být veselým psem. To je pro mě největší úkol. Radost a veselost je pro An tabu. Ale pouze v mé společnosti. A kdo asi za to může? Já, nasraná a remcavá. Takže Tvůj úsměv je rozhodně ta lepší varianta. A když si vzpomenu na začátky, tak tam slyším Radka, že nemám bejt hnusná na Angie, že ona za nic nemůže. A já v hlavě : Blbec. Nejdřív mě sprdne a pak mám bejt milá na psa, kvůli kterýmu se tady ztrapňuju????. Naštěstí tohle už mám za sebou.
Tak jsme se navzájem Markétko pochválily a samy sobě sáhly do svědomí. Snad se brzy uvidíme.
Jsme si trochu udělaly diskusi, ale tak se někdo může zapojit, nebo?
Ahoj Radku,
právě jsem si přečetla Tvůj článek O přivolání…
Je to NÁDHERNĚ NAPSANÉ! ….občas až dojemné, protože jak píšeš, je plno lidí, kteří vztah se psem moc neřeší, a to je opravdu smutné…
Ve Tvém článku jsem si přečetla, a znovu připomenula všechno to, co nám na cvičáku říkáš, ale když je to černé na bílém, má to (alespoň pro mě) ještě větší sílu. Člověk se může zamyslet v klidu nad každou větou…..
MOC DĚKUJEME ZA TO, CO PRO NÁS A PRO NAŠE PSY DĚLÁŠ!!!
Jsem šťastná, že jsem Tvůj psí výcvik v Hostivaři (tenkrát v r.2015) objevila, a začala chodit s Miou – tenkrát ještě byla ta “stará parta”.
A i když tam teď přes léto moc nejsem, každou sobotu na vás myslím 😉
Markéta (+Mia, Mona a Julinka)
Markétko,
napsala si to tak trochu za nás, co nejsme zvyklí dávat poklony. Teď se ale musím přidat. Kdyby byly Radkovy články někde zveřejněny, tak poznám, že je psal on.
Na mě působí plíživě. Nejdřív je ohodnotím jako dobrý, pak o nich začnu přemýšlet, pak se mi začínají dostávat pod kůži a nastavá můj všeobecný problém a to jsou výčítky, co všechno bych měla dělat a nedělám…
To samozřejmě nesnižuje hodnotu jejich obsahu, naopak.
Vzpomněla jsem si na řadu situací, kdy Tě Radek vůbec nešetřil a ty si s úsměvem a bez keců jeho výtky přijala. Takže moje díky patří i Tobě.