O trestání

Pokud potřebujete psa potrestat, ovládejte se. Nikdy se psu nemstěte za to, co jste ho nedokázali naučit. Trest slouží jen jako korekce psího chování a ne jako ventil pro vaši frustraci. Všimněte si, jak psi projevují svoji nelibost. Krátce a razantně. A už se k jednou vyřešené situaci nevracejí. Důležité je, aby i při trestání za velmi hrubý prohřešek pes chápal vaše násilí jako trest a ne jako útok.

Proto je i při trestání potřeba demonstrovat svoji převahu v oblasti, kde ji opravdu máme. Musíme použít mozek a ne hrubou sílu. Pokud použijete hrubou sílu, můžete překročit hranici, kdy se pes ze strachu o vlastní život začne aktivně bránit. A tím se situace zásadně zhorší, protože kromě původního přestupku musíte potrestat i útok na svoji osobu. A pokud se v této chvíli uchýlíte opět k násilí, vyvoláváte situaci kdo z koho. A z pokusu o potrestání se náhle stává souboj, který může mít jen jediného vítěze. Pokud ustoupíte, ukázali jste právě psovi, co na vás platí. Pokud hrubou silou zlomíte jeho odpor, prohráli jste zase vy. Ukázali jste psovi, že lidem nemůže věřit, když ho nejbližší člověk dokáže takhle surově napadnout.
Proto je vhodné situaci co nejdříve převést do stavu “já velím, ty posloucháš” a potom každou, byť sebedrobnější nepřesnost nebo neposlušnost přiměřeně potrestat. Například dávat povely tak rychle, že je pes nestíhá plnit a projevovat velkou nespokojenost s tím, že je pes neplní. Ale musí to být povely, které už pes zná a má je zažité, aby věděl, co nesplnil a za co je kárán. Věřte, že v rychlém tempu dvakrát vpravo v bok, potom čelem vzad, sedni, lehni, vlevo v bok, psovi zamotá hlavu tak, že na nějaký případný útok rychle zapomene (Ostatně, taková řada povelů v rychlém tempu dokáže pěkně zamotat hlavu i některým psovodům). A co je nejdůležitější, musíme ukončit celou situaci pozitivně, až se pes uklidní, zpomalíme, necháme ho požadované cviky udělat správně (tak jak je schopen) a pochválíme. To je další důležitá věc, každou situaci ukončit tak, aby závěrečný kladný dojem překryl aspoň částečně předchozí prodělané “hrůzy”. Rozhodně výrazně častěji chválit, než kárat nebo trestat.
Dosud jsme řešili trestání za opravdu velmi výrazný prohřešek, třeba pokus o napadení jiného psa. Ale škála poklesků je široká a stejně tak i škála možných trestů. Trestat (čti korigovat psovo chování) můžeme zlým (tvrdě upřeným) pohledem, zavrčením a vyceněním zubů, lehkým plácnutím, položením ruky na čumák, chycením za kůži na krku, rozběhnutím se ve směru psa. Oslovení jménem s výhružnou intonací, nebo arogantně vznesený dotaz: “Co to má znamenat?” fungují neméně dobře.
Při trestání je důležitá rychlost, jednoznačnost a také přiměřenost naší reakce. Pokud při kartáčování psa zajedu do slabin a on se ožene zubatou tlamou, nejlepší je hned z první, backhendem (bez rozmýšlení a napřahování), mu jednu lupnout. Ale přiměřeně, osmiletá Kora se otočí a spíš než aby ukazovala zuby, se očima ptá, co to má znamenat, a já jí jemně a v podstatě bezkontaktně naznačím, ať kouká koukat dopředu. A naopak, pokud rozjívený Ben cvakne zubama, už ji drží. Tady nejde nezdůraznit to, co zaznělo o připravenosti reagovat na všechny možné a nemožné situace a také o nutnosti diferenciovat intenzitu trestů podle konstituce psa a závažnosti prohřešku.
Čas od času vidím, že se lidé snaží trestat psy podle vzoru R. Desenského. Převalováním na záda, zaleháváním, vrčením, kousáním. Většinou z toho mám husí kůži, co by se mohlo stát. Ono totiž co je dáno pánovi, není dáno volovi. Ruda moc dobře ví, kam až může zajít, jak psa ztrestat, ale hlavně trestem to u něj nikdy nekončí. Umí psy podpořit a dodat jim sebejistoty, ukázat správnou cestu. Má fyzičku, dostatečnou rychlost a také dobře ví, jak bude v dané situaci postupovat dál.
Tyto postupy lze doporučit jen pro velmi dobře připravené jedince. Navíc vaši psi většinou ani nejsou tak problematičtí, abyste se k nim museli chovat tímto způsobem. Když některý majitel psa takhle zareaguje pod tlakem emocí, může to být velice rychlá zkratka do výše popsané situace “kdo z koho” a z lehce problematického psa se může bez jeho vlastního zavinění stát třeba vrah.
Pozorný čtenář si možná už položil otázku, proč v jednom odstavci vrčení doporučuji a hned v následujícím zatracuji. Je to snadné, záleží na okolnostech. Krátce zavrčet na psa, který má jít u nohy a začne se od ní vzdalovat je přiměřená forma násilí. Ale vrčení do obličeje psovi, kterého jsme právě srazili na záda může být tím posledním kamínkem, který uvolní lavinu sebeobranného protiútoku psa.
Trest stejně jako odměna musí přijít ve správnou chvíli. A pak ještě pozor na schopnost psů vyvozovat nesprávné závěry, propojovat věci nesouvisející. Jednou se mi stalo, že jsem na psa vyletěl (doslova, rozběhl se k němu, nic víc) protože jsem si myslel, že předstírá, že mě neslyší. Jenže on možná opravdu neslyšel ani jedno ze tří oslovení a moje akce ho tak překvapila a vyděsila, že se pak asi týden odmítal přiblížit ke stromu, kde se tato situace odehrála. S očicháváním hnusu (s kterým si nepříjemnost měl dát dohromady) ani se mnou si negativní zážitek nespojil.

8 komentářů u “O trestání

  1. Angie je velitelka. To ovšem neznamená, že bude agresivní. A to v tu chvíli byla. Nepředešla jsem tomu, ale reagovala jsem docela rychle. Snad správně. Rozhodně jí to nijak nepoznamenalo a přijala to tak, že provinile zalezla. Někdy se mi jeví, že je agresivnější, než bych chtěla. I na cvičáku.
    No a štěkání není problém. Odvolat se dá. Akce rozbořený vrata byla bez mé účasti. Ale rozběh je poměrně dlouhý a vzhledem ke stáří a kvalitě materiálu se divím, že už se to nestali dřív…

    • Možná jen slovíčkaření, ale Angie nemůže být velitelka. Tou musíš být vždycky Ty. Kora měla proti Lucky dvě privilegia. Směla chodit hned vedle mé nohy a dostávala žrádlo o vteřinu dřív. Pokud to zrovna nebylo vhodné v rámci výcviku, jejich žárlivost jsem vždy potlačoval. A že se Kora ze začátku malou snažila zapudit a pak aspoň šikanovat. V pozdějším věku, když měly volno, Kora udávala směr, ale rozhodně nevelela.

      • Víš, jak to myslím. Angie velí Pepině. A to od samého začátku. A upřímně musím říct, že mně to vadí víc, než jí. Pepina vítá štěkáním, Angie do ní kouše, aby neštěkala. Pepinu volám, ona je už trochu hluchá, tak jí Angie přivláčí za obojek. Nedávno si z ní udělal štěňátko, když byla po hárání. A Pepinka je trpělivá, ale naštvat se umí a ne všechno Angie projde. Asi kdybych nebyla přímo u toho zalehnutí, tak by si to taky vyříkaly samy. Kora a Lucky, to byla naprosto jiná kategorie. Pepina je malinká a je jí 13. Angie magor borderka a budou jí 2. Tvý holky byly jedna krev. No a pak jde hlavně o to velení, vite?

        • Kora a Lucky po sobě taky jen nešly, i ze začátku tam byly chvíle, kdy si spolu radostně hrály, ale jak se jednalo o něco, co mělo v podkresu jejich hierarchii, Kora tvrdě útočila. Ale o tom to nebylo a není. Chtěl jsem říct, že o tom, co řeší psi mezi sebou by měl pokaždé rozhodovat člověk. Ne že by nezbytně musel ovlivňovat výsledek. Pokud Kořino “rovnání” Lucky do latě mělo hlavu a patu, nevměšoval jsem se do toho. Nikdy není dobré uměle zasahovat do již vytvořené hierarchie mezi psy.

  2. Právě se stala věc, která je asi běžná, když máme doma dva psy. Ale mně se to ještě nestalo. Nasypávala jsem z pixly granule a pár vedle. Aniž by o ně Angie měla zájem, tak se k nim přimotala Pepina. A začal rachot. Angie po ní vyjela, zalehla jí, nezakousla se, ale oslintala jí fest. Má reakce klasika. Čuměla jsem jak vrána, než mi došlo, co se děje. Angie jsem z Pepiny servala a dala jí jednu přes tlamu, Pepina utekla pod postel. A co dál? Angie mám teď neustále u nohou a vtírá se.
    A vůbec má takový průserový období. Na jednu stranu se všechno dobře učí a reaguje dobře. Na druhou stranu umocňuje i ty nedostatky. Já jí nijak neomezuju ve štěkání na kolemjdoucí psy. Myslím, že pokud nepřeskočí plot, tak je to takový psí vítání. Ale asi to není dobře, protože včera rozlomila vrata….Já mám s trestáním hrozný problém. Vůbec v tom nemám jasno. A mám pocit, že to dělám naprosto špatně a opačně.

    • Obě už jsem viděl, ale stejně je neznám dost na to, abych mohl radit nějak konkrétně.

      Obecně je lepší psům ukázat správnou cestu dřív než udělají “velkou” chybu. Reakce může být v takovém případě mírnější a méně podobná pomstě, než v případě, že to necháme dojít až do konce.
      Rozhodně nebráním psům vyřešit si drobné rozmíšky mezi sebou a nepletu se mezi ně. Ale nikdy to nesmí překročit hranice útoku na zdraví nebo zavánět šikanováním. Každou takovou situaci je potřeba posuzovat z pohledu obou (všech) účastníků. Jednoduchým pravidlem je, že psi svým chováním nesmějí ohrožovat smečku jako celek. Zraněním jiného člena snížit obranyschopnost nebo zmenšit počet členů schopných zúčastnit se lovu. Totéž platí i o trvalých rozmíškách. Samozřejmě dnes to není tak, že by si smečka našich mazlíků musela vybojovat svůj životní prostor na úkor smečky jiné ani si nemusí sehnat žrádlo lovem, ale základní pravidla která by šéf smečky měl dodržovat a vyžadovat jejich dodržování jsou stále stejná.

      Štěkání na psy za plotem. Pokud pes vnímá i něco jiného a nechá se do vteřiny odvolat, myslím, že není velký problém. Ale taky je potřeba si uvědomit, co tomu říkají kolemjdoucí psi, jak je jim to příjemné. Jo a taky na názor sousedů bych určitě bral ohled.
      Kora vždy po dvou až třech dnech na něčí chatě se zahradou prohlásila celý pozemek za naše teritorium a proměnila se v obrovského hlídače. Jenže zpravidla stačilo houknout tak, aby to uslyšela a zklidnila se. Zase popravdě nezapírám, že si občas našla nějakého “kámoše”, zpravidla při nějakém nešťastném kontaktu venku, a to se pak za plotem vztekala tak, až jí šla pěna od tlamy. Ale byly to jednotlivé případy a za celý její život jich nebylo víc než deset.

      Hranice chování, toho, co je možné a co už ne, by měl vždy určovat člověk a ne pes. Moji psi měli v podstatě naprostou svobodu. Ale vždy si byli vědomi toho, že je to jen moje dobrá vůle, co jim dovolím a že jejich svoboda může rychle skončit. Kočku prohnat mohli, ale vždy jen když jsem usoudil, že je to bezpečné a taky že kočku nemůžou nikdy dohonit. Dopřál jsem jim potěšení z lovu, ale všichni zůstali zdraví.

      Trestání je snadné. Napřed si přečíst oba články, důkladně si je rozmyslet a pak už se chovat zcela přirozeně, o ničem nedumat a psovi dát najevo, že sešel ze správné cesty. Hned v té vteřině. Za minutu už není co řešit (Nebo je, ale už to je něco úplně jiného:-)).

      Velký problém může nastat ve chvíli, kdu nás pes nebere jako autoritu, od které je ochoten trest přijmout. Ve chvíli potrestání začne na páníčka vrčet, nebo se dokonce ohánět zuby. Jenže to už není o trestání jako takovém, ale o celkové výchově psa a jeho vztahu k trestající osobě.

  3. Ahojky, jsem na vašich stránkách náhodou na doporučení známých pejskařů a z vašeho článku jsem nadšená. Mám psy 40 let a celou dobu se snažím získávat další zkušenosti a vědomosti co se týká výchovy a výcviku psů a snažím se je předávat dál. Většinou se setkávám s majiteli psůz leknutí. Pořídím si hračku a pak se divím co je okolo ní práce a starostí! Budu vás všude doporučovat opravdu vaše názory jsou mi velice blízké. Stále si kladu otázku proč se na psa také neskládají nějaké zkoušky jako na auto a zbraň? Moc vám držím palce. Zuzka Honzová

    • Moc děkuju a vynasnažím se ještě nějaký čas vydržet:-)
      Co se zkoušek týče, nevadilo by mi zavést to, co už tady bylo (a snad i v některých městech stále je), že na psa, který má určené zkoušky je významná sleva z místního poplatku ze psa.
      Co se majitelů psů týče, žiju ve šťastné bublině lidí, kteří mají podobný pohled na psy a jejich výchovu. Většina těch druhých velice rychle odpadne, když zjistí, co jsem za “magora” a je to tak dobře. Každý má právo na svůj názor, co je pro něj a jeho psa nejlepší a nemá cenu se navzájem trápit protichůdnými názory, ze kterých neumíme ustoupit.

Napsat komentář