V záhlaví rubriky jsem napsal, že se nebudu věnovat jednotlivým cvikům, které psy učíme. Ale je dost lidí, kteří mají problém psa naučit alespoň ty nejjednodušší základy. Jádro pudla bývá často jen v tom, že neumí psa správně oslovit a načasovat vydání povelu. Jinak řečeno, snaží se dávat povely psu, který je zjevně duchem někde jinde, nebo ve chvíli, kdy už je přestává vnímat. Vlastně celý výcvik psa je o správném načasování.
Proto pokud se rozhodnete cvičit psa, první, co se musíte naučit vy sami, je zaujmout jeho pozornost. Když pes nevnímá vás, ale kolemjdoucí fenku, můžete dávat povely jaké chcete, a pes neudělá nic z toho, co mu velíte.
Mělo by to vypadat tak, že psa oslovíte jménem, počkáte, až se na vás otočí, podívá se vám do očí a rychle vyslovíte povel. Když se na vás pes vůbec nepodívá, nebo se hned začne otáčet pryč, žádný povel nedávejte, ale snažte se lépe upoutat jeho pozornost. Vyslovte znovu naléhavějším hlasem jeho jméno, mlaskněte, zatleskejte. Cokoli je dobré, pokud to zabere, jen bych se vyhnul syčení, to má většina psů spojené s něčím nepříjemným. Zasyčení používám spíše jako varování nebo mírný trest.
Další důležitá věc, kterou musíte zvládnout, je správné načasování povelu. Povel nedávejte hned po oslovení, dejte psovi chvilku, aby mohl přesunout svoji pozornost na vás. Počkejte, až vám postojem, nebo pohledem dá signál, že vás vnímá. Povel vyslovte hned po navázání očního kontaktu. Nepropásněte chvíli, kdy psova pozornost upřena jen na vás. Často vám nedá ani půl vteřiny. Mnoho lidí dělá chybu, že když už se jim povede upoutat psovu pozornost, ujišťují sami sebe tak dlouho, že je vnímá, až se pes znechucený jejich nerozhodností otočí a jde si za svými záležitostmi.
Neméně důležité je naučit se správně načasovat odměnění psa za dobře provedený cvik. Začátečníci často mívají pocit, že psa odměňují za splnění povelu ”Sedni”, ale ve skutečnosti pes dostává odměnu za to, že si sám zavelel “Volno” a zvedl se. Psovod nestihl včas zareagovat. Odměna, pochvala musí přijít hned jak je povel splněn a u cviků s výdrží také dříve než pes daný příkaz poruší (Bavíme se samozřejmě o psu ve výcviku – vycvičený pes přece příkaz nikdy neporuší :-). Například při povelu “K noze” ze začátku odměňujeme jakoukoli snahu o přiřazení k levé noze. Později, když pes pochopí, o jakou polohu se jedná, postupně pomalu prodlužujeme výdrž před odměněním, aby si nenásilně zvykl, že nestačí se jen přiřadit, ale že musí u nohy zůstat do doby, než dostane jiný povel.
V souvislosti s načasováním odměn si dovolím jednu malou odbočku, a to ke klikru. Člověk, který není schopen dát psovi odměnu ve správnou chvíli, nedokáže ve správnou chvíli ani kliknout. Proto zastávám názor, že klikr nepatří do ruky úplným laikům, kteří chaotickým klikáním jen psa pletou. Vzpomínám si třeba na nešťastnici, která se zmateným klikáním marně snažila vylepšit, z mého pohledu, neexistující přivolání svého irského teriéra.
Ale zpět k výcviku. Jestli chcete být úspěšní, nestačí zvládnout správné časování, to je jen drobná technikálie. Musíte se psovi stát tím nejzajímavějším objektem v širokém okolí. To platí třeba i pro požírání různých hnusů. Musíte umět nabídnout něco zajímavějšího, než je chcíplá ryba nebo výkaly. Záměrně neuvádím konkrétní příklady, ale řev: ” Nechej to”, nebo “Fuj” to rozhodně není.
Až se vám povede vymyslet psovi program zajímavější než různé lumpárny (třeba zmiňované požírání hnusů), neustrňte u prvního úspěšného podnětu, zkoušejte postupně i jiné, ať ze psa nevytvoříte závisláka na balonku, pískací hračce nebo pamlsku. Hlavně si uvědomte, že tyto podněty by měli sloužit jen k navedení na správnou cestu, potom by psovi mělo stačit, že vy máte radost. Je ovšem na vás, dokázat najít způsob, jak tuto radost na psa přenést, jak ji projevit způsobem, který je psu příjemný a pochopitelný. I to bývá u některých lidí problém. Stydí se.
Nakonec je asi třeba zdůraznit, když dopředu víte, že pes vás neposlechne, je nesmysl nějaký povel dávat. Pokud vidíte, že je štěně plně zabráno do hry se svými vrstevníky, je skoro jisté, že nebude reagovat ani na velmi hlasité oslovení. A zrovna tak u už zmíněných hnusů – když dopředu víte, že se ho pes dobrovolně nevzdá a vy zrovna nemáte po ruce páku, jak mu zabránit v jeho požírání, je lepší říct si “Orel mouchy neloví”, otočit se zády a raději předstírat, že vyřizujete naléhavý telefonát, než psovi prozradit, že jsou chvíle, kdy na něj nemáte žádný vliv. Křikem z dálky ho jen upozorníte, že víte o jeho “úlovku” a on ho zhltne tak rychle, jak to jenom půjde, aby se s vámi nemusel dělit. Dosáhne dvojitého vítězství, sežere sám to, co považuje za vybranou lahůdku a zjistí, kudy vedou hranice vaší akceneschopnosti. A to se ty potvory učí velice rychle, navíc tohle je jeden z nejsnadnějších způsobů, jak u psa ztratit kredit.