Proč nemám rád flexinu

Pro ty, co ještě nevědí, flexina je vodítko na psa s proměnnou délkou. Plastová rukojeť která má v útrobách naviják s brzdou a aretací. Když pes táhne určitou silou, lanko se odmotává a když se pes přibližuje, lanko se motá zpět do rukojeti. Majitel psa má i možnost naviják zaaretovat a pak má vodítko konstantní délku.

V ideálním světě má pes má být buď navolno (pod stálou kontrolou majitele), nebo když to zrovna není možné, na normálním vodítku a u nohy.

Co konkrétně flexinám vyčítám?

Flexina – to je náhražka výchovy psa, dodává majiteli falešný pocit jistoty a vlády nad psem. Pokaždé, když potkám někoho, kdo vede psa na flexině, okamžitě jsem v pozoru. Signály, které člověk vysílá tím, že má psa na flexině, jsou pro mně jasné. Nevěřím svému psovi, bojím se ho pustit, byl jsem líný dopřát jeho výchově dostatek času. Když potkám babičku, která svého Punťu venčí na flexině, je to z mého pohledu v pořádku. Chce mít vedle sebe živého tvora a sil a odvahy na opravdovou výchovu psa nezbývá. Ale když narazím na třicetiletého svalovce, který se nechá na flexině tahat rottweilerem, mám jasno. Stejně jako když potkám mladici, která na flexině vláčí zlatého retrívra. Od takových rychle pryč. Je dost pravděpodobné, že pokud majitelé psovi nedopřáli aspoň náznak výchovy a musejí ho tahat na flexině, se socializací to bude podobné. Psi, které potkávám na flexině se zpravidla neumí slušně chovat a jiných psů se buď bojí nebo na ně útočí.

Flexina učí psa tahat na vodítku. Když pes chce jít vpřed, musí překonat tah navijáku.

Lanko flexiny je hodně tenké a v některých chvílích může být neviditelné. Situací, kdy o lanko flexiny zakoplo malé děcko, nebo se do něj zamotal jiný pes, jsem viděl opravdu hodně. Když do lanka flexiny najede rozjetý cyklista, je o zábavu postaráno. Psovi by se asi s nadáváním dokázal vyhnout, ale to lanko neměl šanci zahlédnout a tak teď leží a neví proč. Lidé, kteří považují cyklisty za veřejné ohrožení se možná v tuto chvíli potutelně usmívají, ale většinou bývají škody na obou stranách a ani pes z takové srážky cyklisty s lankem flexiny neodejde bez úhony.

Viděl jsem psa upoutaného na flexině, který se paničce vyškubnul z ruky i s flexinou a rozběhl se. Krabice flexiny, která se za ním stále hnala a dělala kravál, ho vyděsila tak, že zmizel za horizontem přesně jako v nějakém animovaném filmu.

Když pominu vše, co jsem doteď napsal, nemám flexinu rád, protože tou krabicí, kterou musím držet v ruce se nedají psovi dávat tak jemné signály jako vodítkem drženým v prstech. Při ovládání psa jsem zvyklý pracovat s hmotností vodítka a lanko flexiny je na takový způsob práce příliš lehké a často nedokáže ani překonat odpor vzduchu. Za další, naviják sežere většinu odezvy, kterou mi pes do vodítka posílá.

Stejně nemravné jako flexina mi připadají i stopovačky. Teda ne vždycky. Pokud je stopovačka používána k jejímu původnímu účelu – stopování, OK. Pokud je používána jako dočasná výcviková pomůcka, v pořádku. Ale pokud se z ní stane doživotní osud psa, je to blbě.

Věřte mi, že pro psa to mírné zvětšení akčního radiusu, které flexina oproti normálnímu vodítku umožňuje, nemá velký smysl. Pořád je uvázaný a ví to. Pokud nemáte dobrý pocit z toho, že psa omezujete, nesnažte se vykoupit se flexinou s delším lankem. Raději zapracujte na jeho výchově a najděte vašemu psovi aspoň jeden důvod, pro který se k vám bude s radostí vracet. Pak žádnou flexinu potřebovat nebudete a váš pes bude mnohem spokojenější.

2 komentáře u „Proč nemám rád flexinu“

  1. Ahoj Radku,

    dovolím si trošku oponovat kvůli stopovačce, jsou pejskové různých plemen, jsou tu plemena primitivní, která jsou zvyklá pracovat a myslet samostatně, říká se o nich, že jsou tupá a mnozí nechápou jak si je lidé mohou pořizovat, jednoho doma mám, však si na mě asi vzpomeneš, jmenuje se Teddy, plemene shiba inu, jen já sama nejlépe vím, jak je úžasný, doma klidný, pozorný, něžný, venku zvířátko, které je rád, že mu děláte společnost, nicméně oddaně na vás nezírá a nečeká na Vaše povely, ale komunikuje s váma neustále.
    Výchova tohoto plemene je náročnější, také je potřeba s ním více trávit času, aby se na vás navázal, ale pokud se tak stane, tak je to láska na celý život, ale o tom jsem nechtěla hovořit. Stopovačka nám často usnadňuje život a učí nás lepší poslušnosti, občas totiž zapomíná, jaká vzdálenost je mezi náma a je dobré mu to připomenout. Naše přivolání nebude nikdy stoprocentní, ale to že ho můžu pouštět, pokud něco nehrozí, samozřejmě je potřeba mít kapsu plnou pamlsků, tak rád přichází na povel ke mě, neřvu, stačí jenom klidně zavolat a tohle nás stopovačka také hodně naučila.
    Bohužel potkávám spoustu lidí s pejsky, co si myslí, že je přece nemůžou trápit na vodítku, neposlušný a co víc reaktivní, kteří si rádi leští ego. Radku prosím pokud k tobě takový lidé s pejsky chodí, uč je toleranci a slušnosti vůči svému okolí. Raději takové psy budu potkávat na stopovačce, než navolno. A nebudu si myslet, že majitelé těchto pejsků jsou líní a nebyli schopni svého pejska naučit chodit navolno, naopak si budu říkat, že jsou zodpovědní a ví co si můžou dovolit.

    • Ahoj Leono,

      především vás s Teddym zdravím. Tento článek rozhodně nemíří na lidi jako jsi ty. Jsi jedna z těch, kteří nepodlehli tomu, že mají takzvané primitivní plemeno a Teddymu věnuješ spoustu energie, času i lásky. Máte nepřehlédnutelné výsledky. Myslím si, že pro vás je stopovačka tou žádoucí výcvikovou pomůckou. Článek je hlavně o lidech, kteří si opatří psa a tím jejich aktivita končí. Je jedno, jestli psa pak vláčejí na stopovačce nebo flexině.
      Do této skupiny zapadají i lidé o kterých píšeš ty. Majitelé rozmazlených psů, kterým se nesmí stát žádné příkoří, ani zlý pohled natožpak nějaké vodítko nebo nedejbůh košík. Takové psy potkávám nerad, jenže psi za své majitele nemůžou. Bohužel platí, že největším problémem psů bývají jejich páníčci.
      Asi si vzpomeneš, že na cvičáku bývám nepříjemný ve chvíli, kdy se díky nepozornosti lidí děje nějakému psovi příkoří. Snažím se lidem stále připomínat, že svoboda jejich miláčka není bezbřehá, ale končí tam, kde začíná svoboda psa druhého. A že různí psi mohou různé věci vnímat různě citlivě. Jenže občas u někoho převáží láska ke svému psovi nad objektivním hodnocením toho, jak situaci mohou vnímat ostatní psi. Často i majitelé skutečných trhačů reagují na pokyn k nasazení a používání košíku velice ukřivděně. Snažím se vychovávat zodpovědné psovody, ale někdy je bariéra v mysli dotyčného člověka příliš silná. Vidím to jako boj, který nelze vyhrát, ale ještě jsem to nevzdal. Pořád se snažím lidi vyprovokovat k intenzivnější práci se psem tak, aby nepříjemných psů se stopovačkou i bez pořád ubývalo.
      Pokud bych napsal, že existují psi, které nikdy nejde pustit z vodítka, nevěřila bys kolik lidí by se z pohodlnosti do té skupiny zařadilo. Proto raději risknu, že se někdo z těch poctivých pracantů bude cítit osočený. Ale asi vzpomeneš na Adélku…

Komentáře nejsou povoleny.