Při svých setkáních s lidmi často slýchám otázku: “Máte psy v domě nebo na zahradě?” A když odpovím, že jsem psy vždy choval v bytě, nevěřícně kroutí hlavou a v očích jim čtu, že mě považují za tyrana zvířat.
Ale tak to není. Moji psi vždy měli spoustu pohybu při akcích, které pořádám a doma většinu času prospali. Lhostejno byl-li jsem doma s nimi nebo ne. Spokojený život psů není otázka velikosti plochy na které žijí. Jde o to kolik času se mohou věnovat “svým záležitostem” a hlavně kolik času jim věnuje “jejich” člověk.
Lidé si často myslí, že čím větší zahrada, tím větší psí štěstí. I to je podle mého názoru chybná úvaha. Pes není zahradník a pokud nemá na zahradě zároveň “svého” člověka, pobyt na zahradě si nijak neužívá.
Osobně si myslím, že psi, kteří mají k dispozici zahradu na tom bývají hůř než psi “panelákoví”. Nejde to ale paušalizovat, vždy záleží na páníčkovi.
Majitelé “zahradních” psů často hřeší na to, že není nutné psa pravidelně venčit, že stačí ho vystrčit na zahradu, kde pes vykoná svoji potřebu. Někteří obzvlášť “přejícní” majitelé nechají psovi udělat “kočičí dvířka” aby se pes mohl dostat na zahradu kdy se mu zachce a oni se nemuseli obtěžovat ani otvíráním dveří. A opravdovou vycházku má pes jednou denně, nebo někdy ani to ne.
To takový majitel “panelákového” psa se prostě musí aspoň třikrát denně zvednout a vzít psa ven. Probíhá tady každodenní samovolná socializace. Pes má díky pravidelným vycházkám možnost pravidelně se setkávat s jinými psy, ne jen pozorovat jak se ostatní psi promenují za plotem.
Abych byl správně pochopen, myslím si, že je víceméně lhostejné kde psa chováte, důležité je kdo a jak ho chová a hlavně kolik času dokáže svému psovi věnovat.