Přivolání – díl druhý

Častá otázka zní: “Jak přivolat psa, když odběhne daleko?”

Jediná správná odpověď je nedovolit psovi výlety tak daleké, že přestane reagovat na přivolání. Vzdálenost na kterou můžete nechat psa odběhnout se vždy musí odvíjet od toho, na jakou vzdálenost ho dokážete spolehlivě přivolat. Ta vzdálenost se mění s věkem psa (rozhodně je menší u čtyřměsíčního štěněte než u pětiletého mazáka), napojením psa na majitele, s okolnostmi a provozem v okolí (pokud pes vidí hrající si psy, často i metr od nohy je moc daleko) a zejména s tím kolik času jsme nácviku oslovení a přivolání věnovali.

Dnes už asi většina lidí, kteří se nepohybují v prostředí klasického cvičáku neví přesně, co to je nízká a vysoká kladina. Ale každý chápe, že dokud pes nezvládá spolehlivě kladinu nízkou, nemůžeme ho poslat na kladinu vysokou. Zajímavé je, že to, co je zde všem zcela jasné, u jiných cviků lidé neberou v úvahu. Tři “klasické” příklady jsou odložení, přivolání a aport. Odložení, kdy se pes zvedá, popochází nebo úplně odchází. Aport, kdy pes v lepším případě doběhne pro aport a pak se pomalu a neochotně vrací aby předmět vyplivnul tři metry před psovodem. Přivolání, kdy se pes na pět metrů a pátý pokus na psovoda ani neotočí. Tři příklady, kdy zjevně nebyla dodržena metodika výcviku. Vždy je nutné postupovat od jednoduššího k obtížnějšímu.

U psů jako výchovná metoda nikdy nefunguje postup “zkusím-to-a-uvidím-jestli-se-to-povede”. Dvakrát povede, pětkrát nepovede. Tady se krásně projeví rozdíl ve vnímání mezi psem a člověkem. Člověk si myslí, že když se to povedlo jednou nebo dvakrát, ty další neúspěchy jsou jen zlá náhoda, omyl. No a pes naopak považuje za omyl a náhodu ty (z našeho pohledu) úspěšné pokusy, které se povedly jen proto, že pes zrovna neměl nic lepšího na práci. Nejlépe je to patrné při nácviku odložení. Majitel psa se snaží předvést, že jeho pes už zvládne být odložený na půl minuty a deset metrů. Určitě se jim to už párkrát povedlo, ale na cvičáku, mezi jinými psy se nedaří a nedaří. A přes moje, často i důrazné upozorňování si majitel psa tvrdohlavě vede svoji, že pes to umí. Já zase vidím psa, který se pokaždé zvedne a odejde a nabízím jednoduché řešení. Zkrátit vzdálenost nebo časový úsek na polovinu. Upravit podmínky tak, aby pes daný úkol dokázal zvládnout. Pravidelně se v každém kurzu najde aspoň jeden (nebo jedna) ješita (dámy v tom jedou úplně stejně jako chlapi:-), který se mi zaslepeně snaží dokázat, že ten, kdo se mýlí jsem já, že pes to už umí, protože doma už to třikrát udělal. A na důkaz svého tvrzení pořád dokola jen opakuje stále stejnou chybu. Já bohužel můžu reagovat jen na to co vidím, upozorňovat na chyby je moje povinnost (rozhodně ne příjemná) a dusno narůstá:-) U některých klientů mívám pocit, že se do mé psí školy přihlásili jen proto, aby mi mohli dokazovat, že narozdíl od nich o psech nic nevím…

Úplně stejné jako u odložení je to s přivoláním. Pokud nestačí psa na vodítku oslovit jménem aby hned zareagoval, nemůžeme chtít aby plnil naše povely na dálku, puštěný z vodítka. To je z mého pohledu hlavní důvod, proč někteří lidé nenaučí přivolání svého psa za jeho celý život. Vždy je nutné postupovat od jednoduššího k obtížnějšímu.

Začít s cvikem “Upoutání pozornosti” na vodítku zkráceném na cca půl metru. Oslovit, pokud se pes začne otáčet, do půl vteřiny dát odměnu, pokud se otáčet nezačne, cvrnknout do ucha nebo čumáku, zatahat (cuknout) vodítkem, polechtat na slabinách, zasyčet, mlasknout, ale už neopakovat oslovení. Donutit psa k přenesení pozornosti na moji osobu a co nejrychleji odměnit. Ve chvíli, kdy to funguje opravdu spolehlivě a pes se radostně otočí na každé z dvaceti oslovení, můžeme vodítko prodloužit na cca metr. Pravidla pro práci platí stále stejná. Tady už by postup měl být rychlejší a po úspěšném nácviku můžete postoupit dál. Cvičit upoutání pozornost na metrovém vodítku za chůze. Nemělo by se jednat o chůzi u nohy, tam by měl pes mít pozornost stále upřenou na nás, ale o cvik zvaný chůze na vodítku – pes se pohybuje spolu s námi, ale má k dispozici délku vodítka, na kterou se od nás smí vzdálit. Co ale určitě nesmí je tahat a vodítkem škubat:-) Já mám pro tento cvik název “Spolu”. Zpět k upoutání pozornosti. Jdeme se psem na vodítku a počkáme až se začuchá nebo zakouká do dálky na jiné psy a v tu chvíli si vynutíme přenesení pozornosti k naší osobě oslovením, případně cuknutím vodítka a hned jak pes začne projevovat dobrou vůli se na nás podívat, odměníme. Je důležité s odměnou reagovat na myšlenku psa, není potřeba čekat až se na nás úplně otočí. Upoutání pozornosti na vodítku bych začal cvičit tam, kde psa rozptylují jen pachy a postupně bych přecházel do složitějších prostředí, kde psa rozptyluje mnohem víc podnětů. Nicméně vždy bych postupoval dál až po spolehlivém zvládnutí daného levelu s úspěšností vyšší než 80 – 90%. 

Metodicky správné by bylo do zvládnutí těchto základů psa z vodítka vůbec nepouštět, ale co by to bylo za život. Řešení je pouštět psa v takových podmínkách, kdy budete ten nejzajímavější podnět v širém okolí a dovolit mu vzdálit se jen na takovou vzdálenost, aby zůstal pod vaším vlivem – volat ho k sobě podstatně dřív, než vás přestane brát vážně.

Napsat komentář