Říká se, že Silvestr a ohňostroje patří k nejtěžším obdobím roku pro většinu psů. Místo toho, abyste psa na celé svátky odváželi na samotu, můžete ho na hluky postupně připravit. V článku popisuji praktický postup, který používám při práci se psy v reálném prostředí.

Proč psa na hluky připravovat

Blíží se konec roku a s ním lidské veselí projevující se odpalováním petard a dělbuchů. Většina psů to nemá ráda nebo se přímo bojí a jedna z variant jak se tomu vyhnout je přesunout se na prosinec a začátek ledna někam na skutečnou samotu.

Problém s vytvářením silných nárazových zvuků se nemusí spojovat výhradně s působením člověka. I příroda umí udělat za bouřky pěkný randál a bázliví psi mívají problém i s tím. Jenže bouřku si do kalendáře nedáte a tím padá možnost včas odjet někam do klidu.

Je výhodné psovi usnadnit situaci tím, že ho na podobné věci začneme postupně připravovat, učit ho ignorovat silné nárazové zvuky. Vystavovat ho postupně stále hlasitějším zvukům a zároveň mu dávat nějaké jednoduché úkoly. Také mu ukážeme, jak se při silných zvucích chováme my. Samozřejmě, aby pes dokázal převzít náš klid znamená mít ve smečce pozici jasného šéfa, který je zvyklý a také v psích očích kompetentní problémy řešit.

Postupný nácvik v reálném prostředí

Začněte na klidné ulici s malou frekvencí a postupně (v průběhu několika dní) přecházejte do ulic stále hlučnějších. Také volte vhodnou dobu nácviku, ze začátku pozdní večer nebo okolo oběda, když už bude pes trochu otrkaný, využijte ranní nebo odpolední špičku. Navštivte blízkou stavbu nebo hlučnou autodílnu. Jako kontrola, že pes ještě situaci zvládá slouží běžné cviky – Sedni, Lehni, K noze, Ke mně. Pokud vidíte, že obavy z okolního hluku psovi brání v plnění vašich povelů, vzdalte se od zdroje hluku tak daleko, aby se pes zase „chytil“. Nesmíte skončit s vyděšeným psem, musíte ho případně zase uvést do klidu.

Jedno z vhodných míst k nácviku netečnosti na střelbu je Parukářka, kde je v dolní části střelnice.

Vytváření vlastních nárazových zvuků

Paralelně zvykejte psa na nárazové hluky, které působíte sami – mlácení víkem od popelnice, bouchání dveřmi od auta, vhazování sklenic do kontejneru tříděného odpadu, házením kovové krabičky se šroubky na zem nebo střelbou z poplašňáku. Fantazii se meze nekladou, jen nesmíte začínat v těsné blízkosti psa, tak aby se vylekal, ale naopak, postupně ho nechat přibližovat se. Musí vědět že zdrojem hluku jste vy, uvědomit si, že je to vaše podivná vlastnost a že ho takové zvuky nijak neohrožují.

Když píšu, že se pes má postupně přibližovat, třeba u kontejneru s tříděným sklem bych nezačínal blíž než 20 m. To předpokládá buď spolehlivě nacvičené odložení nebo spolupráci pomocníka. Ale zdroj hluku musíte být nutně vy. Čím drsnější zvuk, tím musí být vzdálenost psa u prvních pokusů delší.

Praktické ukázky z reálného života

Jako ukázku dávám Sáru odloženou v těsné blízkosti bubenické show v Hostivaři.

Jeden z nárazových zvuků, který někteří psi nemají rádi je houpačka, která po zhoupnutí třískne o zem. Pokud je to případ vašeho psa, je dobré psa nechat blbnout v blízkosti houpačky, když ji překonávají jiní psi. Zase je důležitá vzdálenost, pes musí ránu vnímat, ale nesmí ji vyhodnotit jako nebezpečí.

Jako ukázka opět Sára, která ve chvíli volna blbne s houpačkou a ty rány s ní opravdu nic nedělají.