Ahoj Radku, dovolím si trošku oponovat kvůli stopovačce, jsou pejskové různých plemen, jsou tu plemena primitivní, která jsou zvyklá pracovat a myslet samostatně, říká se o nich, že jsou tupá a mnozí nechápou jak si je lidé mohou pořizovat, jednoho doma mám, však si na mě asi vzpomeneš, jmenuje se Teddy, plemene shiba inu, jen já sama nejlépe vím, jak je úžasný, doma klidný, pozorný, něžný, venku zvířátko, které je rád, že mu děláte společnost, nicméně oddaně na vás nezírá a nečeká na Vaše povely, ale komunikuje s váma neustále. Výchova tohoto plemene je náročnější, také je potřeba s ním více trávit času, aby se na vás navázal, ale pokud se tak stane, tak je to láska na celý život, ale o tom jsem nechtěla hovořit. Stopovačka nám často usnadňuje život a učí nás lepší poslušnosti, občas totiž zapomíná, jaká vzdálenost je mezi náma a je dobré mu to připomenout. Naše přivolání nebude nikdy stoprocentní, ale to že ho můžu pouštět, pokud něco nehrozí, samozřejmě je potřeba mít kapsu plnou pamlsků, tak rád přichází na povel ke mě, neřvu, stačí jenom klidně zavolat a tohle nás stopovačka také hodně naučila. Bohužel potkávám spoustu lidí s pejsky, co si myslí, že je přece nemůžou trápit na vodítku, neposlušný a co víc reaktivní, kteří si rádi leští ego. Radku prosím pokud k tobě takový lidé s pejsky chodí, uč je toleranci a slušnosti vůči svému okolí. Raději takové psy budu potkávat na stopovačce, než navolno. A nebudu si myslet, že majitelé těchto pejsků jsou líní a nebyli schopni svého pejska naučit chodit navolno, naopak si budu říkat, že jsou zodpovědní a ví co si můžou dovolit.
Ahoj Leono, především vás s Teddym zdravím. Tento článek rozhodně nemíří na lidi jako jsi ty. Jsi jedna z těch, kteří nepodlehli tomu, že mají takzvané primitivní plemeno a Teddymu věnuješ spoustu energie, času i lásky. Máte nepřehlédnutelné výsledky. Myslím si, že pro vás je stopovačka tou žádoucí výcvikovou pomůckou. Článek je hlavně o lidech, kteří si opatří psa a tím jejich aktivita končí. Je jedno, jestli psa pak vláčejí na stopovačce nebo flexině. Do této skupiny zapadají i lidé o kterých píšeš ty. Majitelé rozmazlených psů, kterým se nesmí stát žádné příkoří, ani zlý pohled natožpak nějaké vodítko nebo nedejbůh košík. Takové psy potkávám nerad, jenže psi za své majitele nemůžou. Bohužel platí, že největším problémem psů bývají jejich páníčci. Asi si vzpomeneš, že na cvičáku bývám nepříjemný ve chvíli, kdy se díky nepozornosti lidí děje nějakému psovi příkoří. Snažím se lidem stále připomínat, že svoboda jejich miláčka není bezbřehá, ale končí tam, kde začíná svoboda psa druhého. A že různí psi mohou různé věci vnímat různě citlivě. Jenže občas u někoho převáží láska ke svému psovi nad objektivním hodnocením toho, jak situaci mohou vnímat ostatní psi. Často i majitelé skutečných trhačů reagují na pokyn k nasazení a používání košíku velice ukřivděně. Snažím se vychovávat zodpovědné psovody, ale někdy je bariéra v mysli dotyčného člověka příliš silná. Vidím to jako boj, který nelze vyhrát, ale ještě jsem to nevzdal. Pořád se snažím lidi vyprovokovat k intenzivnější práci se psem tak, aby nepříjemných psů se stopovačkou i bez pořád ubývalo. Pokud bych napsal, že existují psi, které nikdy nejde pustit z vodítka, nevěřila bys kolik lidí by se z pohodlnosti do té skupiny zařadilo. Proto raději risknu, že se někdo z těch poctivých pracantů bude cítit osočený. Ale asi vzpomeneš na Adélku…