Většina lidí, kteří cvičí psy, se při dosažení určité úrovně snaží o perfektní provedení cviků a z přesnosti provedení si občas vytvoří svatý grál. Nic proti tomu, ale někdy nastanou situace, kdy není nejvýhodnější trvat na přesném, předpisovém provedení cviků. Dříve jsem o něčem takovém nepřemýšlel, i pro mě byla přesnost velmi důležitá, ale okolnosti mě donutily rozhodnout se, zda upřednostnit dokonalé zvládnutí cviků, nebo co nejrychlejší vytvoření fungující smečky.

Bylo to v době, kdy jsem si musel nechat vedle Kory ještě tříměsíční Luckynu. Kora naprosto odmítala přijmout malého vetřelce. Když jsem ji na cvičáku odložil a cvičil s Luckynou, Kora se urazila a den nebo dva s ní nic nebylo. A nechat Koru doma a odejít jen s Lucky? To s námi nemluvila snad týden. Vzhledem k tomu, co Kora jako malá zažila, nechtěl jsem bořit základy důvěry, kterou ke mě měla a jako možné řešení mě tehdy napadlo, zkusit dělat všechno společně, ve třech, aby Kora neměla důvod žárlit a zároveň se Lucky něco naučila. Opravdu všechno, nejen vycházky a krmení, ale i výcvik. A tak jsem začal dělat pořadovky, přivolání a posléze i obrany s dvojicí fen. A samozřejmě docházelo k situacím, kdy třeba Kora perfektně seděla u nohy a Luckynu bylo třeba opravit, jenže to opravování popletlo Koru a snažila se nabídnout to, co považovala za správné, jenže to vlastně bylo špatně. A Lucky, která se zrovna posadila správně zmátlo následné opravování Kory a zase se posadila šikmo. No prostě chaos! Nebo předsednutí po přivolání. Nikdy neseděly rovně, protože se dvě vedle sebe nevešly.

Každý zkušený cvičitel vám řekne, že se má cvičit napřed jeden a pak druhý pes. Ale tady neměly být výsledkem dvě vycvičené feny. Tady šlo o společně fungující smečku, kterou bych podle rad zkušených nevytvořil. Nebo vytvořil, ale ne tak kompaktní a hlavně za mnohem delší dobu. Na druhou stranu měl tento přístup výhodu, že Lucky toho od Kory mnoho odkoukala a vlastně nebylo třeba ji spoustu věcí učit.

Pokud to někoho zajímá, období kýžené nepřesnosti (formování smečky) trvalo asi rok, dnes už jsou si obě jisté svojí pozicí a mohu třeba jednu odložit a s druhou jí před nosem aportovat. A kromě  svých jmen se naučily slyšet i na skupinové oslovení „Hyeny“ nebo „Můry“

Mohu nabídnout i jiný příklad jiný příklad žádané nepřesnosti. Pokud vedu jen jednoho psa, snažím se o co nejdokonalejší provedení chůze u nohy. Ale pokud mám přejít rušnou křižovatku se smečkou šesti psů, nedělám z nich spřežení na propletených vodítkách. Ani netrvám na tom, aby vytvořili řadu, bok po boku vedle mé levé nohy. Vypadá tak, že psům, kteří jdou na volno, zavelím „k noze“ a psi mě obklopí. Dva až tři psy mám po levé straně, jednoho až dva po pravé a zbytek za zády. Ale je důležité, že všichni kopírují můj pohyb. Stojí, když se zastavím, jdou, když jdu já, zatáčí tam, kam zatáčím já. Takže ulici nepřechází dlouhá řada psů, ale kompaktní hlouček. A stejně to vypadá, když vidím, že se blíží maminka s malým děckem, nebo třeba cizí pes. Psi mě na povel “k noze” obklopí, tím zabereme co možná nejmenší plochu chodníku a uklidíme se stranou. Nemám rád, když moji psi obtěžují ostatní lidi nebo psy. Na druhou stranu je zábavné sledovat, jak se známý psí výtržník a křikloun, když vidí tuto formaci, stáhne a z povzdálí, potichu nás sleduje. Mám vyzkoušené, že když nevedu takto kompaktní smečku, ale těch samých šest relativně volně se pohybujících psů, snaží se je prudit.

K chválené nepřesnosti musím ještě podotknout, že mi mé myšlenkové ustrojení neumožňuje cvičit psa, že “k noze” může být i u pravé nohy. Mám to příliš pevně zažité, ale znám lidi, kteří psy cvičí tak, že po povelu “k noze” ještě psu určí stranu ke které se má přiřadit. Uznávám, že to má svě výhody. Moje hyeny se sveřepě přiřazují k levé noze, ale jsou situace, kdy by třeba vzhledem k provozu na chodníku bylo lepší, aby šly u pravé nohy.