U nás psy necvičíme, ale vychováváme pro skutečný život
Pokud nechcete, aby pes honil srny nebo zajíce, nesmíte mu nikdy dát šanci to zkusit. V článku popisuji praktické metody, jak předcházet loveckému chování v lese a jak psa naučit, že i v přírodě platí vaše pravidla.
Pokud nechcete, aby pes dělal něco, co se vám nelíbí, nikdy mu nedejte šanci to zkusit. Znamená to být se psem v neustálém kontaktu a předvídat, co se může v jeho mozku urodit, a včas ho navést na správnou cestu. Když se v lese zastaví a kouká soustředěně určitým směrem, je nejvyšší čas upoutat jeho pozornost. Třeba aportem, který vytáhnete z kapsy. Jinou možností je – pokud už to umí – přivolat psa k sobě nebo ho na dálku položit. No a jestli to nestihnete včas, modlete se, ať není nikde okolo myslivec, protože zastavit psa běžícího za kořistí je ve většině případů nemožné. Pokud dokážete zareagovat dříve, než se rozběhne, jsou vaše šance násobně vyšší.
Když zareagujete pozdě, právě jste naučili psa, jak příjemné je prohnat srnu nebo zajíce. A co je nejhorší, ukázali jste mu, že vaše povely, které jste za ním hulákali v marné snaze ho zastavit, není nutné respektovat. Zkušenost k nezaplacení.
Dostala se k nám fena, která vášnivě lovila zvěř. Panička se už po mnoha pokusech o zlepšení vzdala naděje a začala uvažovat o pořízení „elektriky“. Zkusil jsem na společných vycházkách aplikovat výše popsaný postup. Udělal jsem ze sebe strašáka. Vypadalo to tak, že jsem fenku stále sledoval, a když jsem zahlédl jen maličký náznak „zasněného pohledu do dáli“, paničce jsem řekl „Volej“ (jakože přivolej si psa) a počkal, jestli čubina hned zareaguje. A když nezareagovala do půl vteřiny, s řevem jsem se k ní rozběhl. Žádný kontakt, jen řev. Měli byste vidět, jak ráda zapomněla na srnu a běžela se schovat k paničce, kde navíc dostala odměnu.
A za necelé tři měsíce nepravidelných společných vycházek se panička naučila pozorovat svého psa aspoň koutkem oka, takže těch momentů, kdy čubina měla šanci nerušeně zdrhnout, výrazně ubylo. A díky tomuto způsobu výcviku si fenka začala mnohem víc vážit své paničky.
Je důležité vstoupit do psova mozku, dokud tam pro nás zbývá aspoň kousek místa. Ve chvíli, kdy už je plný nepřítele nebo objektu lovu, nemáte šanci něco změnit. Proto byste měli stále pracovat na tom, aby vám váš pes kousek místečka ve své hlavě rezervoval. Jedna z mých prvních fen, Líza, mě měla v hlavě tak silně, že když po mém svolení (!) honila kočku, na každém přechodu se zastavila a ptala se, jestli smí běžet přes silnici dál. Snad každému je jasné, že takhle nikdy žádnou kočku nedohonila. Pro milovníky koček ještě dopovím, že pokud by byla reálná šance na dohonění kočky, nikdy bych jí nic podobného nedovolil.
Pes se dokáže „pekelně“ soustředit a umí se na srnu nebo zajíce zaměřit tak, že opravdu nic jiného neslyší a nevidí. A podobně je to i se „strašáky“. Je jedno, jestli jde o pohozený pytel u popelnic, nebo o „zlého“ psa ze sousedství. Pokud pes nemá napadnout svého soka, je nejlepším řešením obrátit jeho pozornost jiným směrem, a to jak obrazně, tak i doslova – otočit psa, aby neviděl na zdroj svého rozčílení. A pokračovat několika povely, které zná, které ho zaměstnají a za jejichž splnění je možné ho pochválit. Stejně je třeba postupovat u „lesních lovců“. Pokud zahlédnete srnu dříve než pes, není nic snadnějšího, než ho něčím zaměstnat a počkat, až srna zmizí.
Sám používám ještě jeden postup pro nácvik odvolání psa (od čehokoli, co ho moc zajímá a za čím se rozběhl). Nutnou podmínkou je dobře zvládnutý aport. Mám připravené dva různé předměty: jeden mám schovaný pod bundou nebo v kapse (aby psa nerozptyloval), druhý odhodím s povelem „Volno!“ na jednu stranu. Jakmile se pes za ním rozběhne, hvízdnu nebo zavolám psa jménem, a když se otočí, s povelem „Aport!“ hodím první (původně schovaný) předmět na opačnou stranu. Tento předmět nechám psa přinést jako klasický aport a potom ho ještě pošlu dohledat a přinést předmět odhozený jako první. Při prvních pokusech je potřeba na psa opravdu zařvat, aby se otočil, ale později, když pochopí pravidla hry, reaguje rychle a radostně na běžné oslovení. A tím se kruh uzavírá. Pokud dovedu psa oslovit tak, aby mě vnímal, je snadné dát mu nějaký povel.
A jestli jste se v úvodu sami sebe ptali, co dělat, když pes ještě nemá přivolání nebo si neumí lehnout na povel daný z větší vzdálenosti, odpověď je jednoduchá. V situaci, kdy reálně hrozí, že by pes vzal draka, ho nepouštějte z vodítka. A pilně trénujte přivolání i vzdálené odložení, ať mazlíka nemusíte tahat na vodítku pořád.
