Pokud nechcete, aby pes honil srny nebo zajíce, nesmíte mu nikdy dát šanci to zkusit. V článku popisuji praktické metody, jak předcházet loveckému chování v lese a jak psa naučit, že i v přírodě platí vaše pravidla.

Základní princip prevence

Pokud nechcete, aby pes dělal něco, co se vám nelíbí, nikdy mu nedejte šanci to zkusit. Znamená to být se psem v neustálém kontaktu a předvídat, co se může v jeho mozku urodit a včas ho navést na správnou cestu. Když se v lese zastaví a kouká soustředěně určitým směrem, je nejvyšší čas upoutat jeho pozornost. Třeba aportem, který vytáhnete z kapsy. Jiná možnost je, pokud už to umí, přivolat psa k sobě nebo ho na dálku položit.

Když zareagujete pozdě, právě jste naučili psa, jak příjemné je prohnat srnu nebo zajíce. A co je nejhorší, ukázali jste mu, že vaše povely, které jste za ním v marné snaze ho zastavit hulákali, není nutné respektovat.

Praktický příklad z praxe

Dostala se k nám fena, která vášnivě lovila zvěř. Zkusil jsem na společných vycházkách aplikovat výše popsaný postup. Udělal jsem ze sebe strašáka. Vypadalo to tak, že jsem fenku stále sledoval a když jsem zahlédl jen maličký náznak „zasněného pohledu do dáli“, paničce jsem řekl „Volej“ a počkal, jestli čubina hned zareaguje. A když nezareagovala do půl vteřiny, s řevem jsem se k ní rozběhl. Žádný kontakt, jen řev.

A za necelé tři měsíce se panička naučila pozorovat aspoň koutkem oka svého psa, takže těch momentů, kdy čubina měla šanci nerušeně zdrhnout výrazně ubylo. A díky tomuto způsobu výcviku si fenka začala mnohem víc vážit své paničky.

Jak vstoupit do psovy hlavy

Je důležité vstoupit do psova mozku, dokud tam pro nás zbývá aspoň kousek místa. Ve chvíli, kdy už je plný nepřítele, nebo objektu lovu, nemáte šanci něco změnit. Proto byste měli stále pracovat na tom, aby vám váš pes kousek místečka ve své hlavě rezervoval. Jedna z mých prvních fen, Líza, mě měla v hlavě tak silně, že když po mém svolení(!) honila kočku, na každém přechodu se zastavila a ptala se, jestli smí běžet přes silnici dál. Snad každému je jasné, že takhle nikdy žádnou kočku nedohonila.

Pes se dokáže „pekelně“ soustředit a umí se na srnu nebo zajíce zaměřit tak, že opravdu nic jiného neslyší a nevidí. A podobně to je i se „strašáky“. Je jedno, jestli jde o pohozený pytel u popelnic, nebo o „zlého“ psa ze sousedství. Pokud pes nemá napadnout svého soka, je nejlepší řešení obrátit jeho pozornost jiným směrem, a to jak obrazně tak i doslova – otočit psa, aby neviděl na zdroj svého rozčílení. A pokračovat několika povely, které zná, které ho zaměstnají a za jejichž splnění je možné ho pochválit. Stejně je třeba postupovat u „lesních lovců“ Pokud zahlédnete srnu dříve než pes, není nic snadnějšího, než ho něčím zaměstnat a počkat až srna zmizí.

Speciální technika nácviku odvolání

Sám používám ještě jeden postup pro nácvik odvolání psa (od čehokoli, co ho moc zajímá a za čím se rozběhl). Nutnou podmínkou je dobře zvládnutý aport. Mám připravené dva různé předměty, jeden mám schovaný pod bundou nebo v kapse (aby psa nerozptyloval), druhý odhodím s povelem „Volno!“ na jednu stranu a jak se pes za ním rozběhne, hvízdnu nebo zavolám psa jménem a když se otočí, s povelem „Aport!“ hodím první (původně schovaný) předmět na opačnou stranu. Tento předmět nechám psa přinést jako klasický aport a potom ho ještě pošlu dohledat a přinést předmět odhozený jako první. Při prvních pokusech je potřeba na psa opravdu zařvat, aby se otočil, ale později, když pochopí pravidla hry, reaguje rychle a radostně na běžné oslovení. A tím se kruh uzavírá, pokud dovedu psa oslovit tak aby mě vnímal, je snadné dát mu nějaký povel.

A jestli jste se v úvodu sami sebe ptali, co dělat, když pes ještě nemá přivolání nebo si neumí lehnout na povel daný z větší vzdálenosti, odpověď je jednoduchá. V situaci, kdy reálně hrozí, že by pes vzal draka, ho nepouštějte z vodítka. A pilně trénujte přivolání i vzdálené odložení, ať mazlíka nemusíte tahat na vodítku pořád.