U nás psy necvičíme, ale vychováváme pro skutečný život
Tenhle zápis patří ke knize, kterou mám v knihovničce a pravidelně se k ní vracím. Je v ní výborná kapitola o výchově psů. Na devíti stránkách je velice zhuštěně a pochopitelně popsáno, jak se s výchovou psa popasovat.
PITCAIRN, Richard H. a Susan Hubble PITCAIRN. Přírodní medicína pro psy a kočky. Praha: Pragma, 2003. 341 s. ISBN 80-7205-835-5. Originál vyšel pod názvem Dr. Pitcairn’s Complete Guide to Natural Health for Dogs and Cats.
Hned na začátku dvě upřesnění. Rozhodně nejsem výhradním zastáncem přírodní medicíny a zdravé výživy, natož pak homeopatie, u psů ani u lidí – do téhle knihy chodím pro tu jednu kapitolu. A v některých ohledech je patrné, že vznikla na jiném kontinentu: povel „pozor“ se u nás používá ve zcela jiné souvislosti.
Vybral jsem z kapitoly šest míst, která považuji za klíčová, a připsal k nim, jak to vidím ze svého cvičáku.
Jako je zdravá strava základním předpokladem pro dobrou fyzickou kondici, trvalá „strava“ pozitivních vztahů s vámi a se světem je důležitá pro psychické zdraví zvířete a je i klíčem pro vaše klidné soužití.
Tohle je věta, kterou bych si dal nad vchod do cvičáku. Lidé přijdou s tím, že chtějí naučit psa sedni, lehni, k noze. Ale sedni a lehni jsou až důsledek. Nejdřív musí být vztah, ve kterém pes ví, kdo je za co odpovědný – a hlavně že to, co říkáte, myslíte vážně.
Poznáte to podle drobností, ne podle cviků. Když sestřička na veterině stříhá psovi drápy a on si to nechá líbit, protože ví, co se od něj čeká. Když projdete přes rušnou ulici a pes se zastaví u obrubníku, aniž byste ho museli držet. To se nedá nadrilovat za týden před zkouškou. To je ta „trvalá strava“, o které Pitcairn mluví.
A platí to oběma směry. Pes, který vám důvěřuje, se nemusí rozhodovat sám. Což je pro něj v lidském světě obrovská úleva.
Lidé bohužel někdy tuto myšlenku nechápou. Role „alfa postavení“ je špatně pochopena jako role absolutního vládce, drsňáka v tvrdém vztahu šéf – sluha. Tento záměr mělo jen málo z nás, když jsme si pořizovali psa. Chtěli jsme kamaráda, ne otroka. Nemusíte svého psa ovládat (ve skutečnosti je ovládnutí zbytečně, někdy dokonce nebezpečné), ale musí se z vás stát odpovědný vůdce.
Tady se to láme na dvě strany a obě jsou špatně.
Na jedné straně stojí člověk, který si slovo „vůdce“ přeložil jako „šéf, co má vždycky pravdu a když ne, tak si ji vezme“. Ten pak psa položí na záda pokaždé, když se mu něco nelíbí. Výsledek není poslušný pes, ale pes, který se vás bojí – a to jsou dvě úplně jiné věci, i když zvenčí chvíli vypadají stejně.
Na druhé straně je člověk, kterému slovo „vůdce“ zavání drezúrou, tak radši nevede vůbec. Bere to jako laskavost vůči psovi. Není to tak. Je to jen přesunutí odpovědnosti na někoho, kdo ji unést nemůže.
Pitcairn to shrnul přesně: kamaráda, ne otroka. Ale kamarádství neznamená, že nikdo nic neřídí.
Jestliže tuto roli zanedbáte nebo ji důsledně nedodržujete, není to vůči vašemu psu fér. Bude se totiž snažit prázdné místo v žebříčku zaplnit. A protože žije v lidské společnosti, nemůže se mu to nikdy úspěšně podařit. Přirozené chování psa, který se snaží zaujmout pozici vůdce, mu způsobí v naší společnosti mnoho vážných problémů. Může začít být agresivní k návštěvám, dětem, jiným psům nebo dokonce i k vám. Může začít příliš štěkat, utíkat, neposlouchat povely nebo si začne bránit jídlo, hračky či rodinné auto. Může také tahat na vodítku nebo skákat na lidi.
– pravopis citátu upraven
Tenhle odstavec je podle mě jádro celé kapitoly. Prázdné vůdcovské místo pes nenechá prázdné. Zaplní ho, protože musí – a pak za to schytává.
Všimněte si, že Pitcairnův výčet nevypadá jako seznam neřestí. Vypadá jako popis práce. Hlídat vchod. Vybrat trasu. Uhlídat majetek. To všechno někdo dělat má. Když to neděláte vy, spadne to na psa – a ten to dělá podle svého, protože jiný návod nemá.
Když se to člověk snaží napravit, vzniká zásadní problém. Pes už si na svoji roli zvykl a odebrat mu ji je mnohem těžší než nepřipustit, aby se jí zhostil.
Nutný výcvik psa vám tak dá skvělou možnost toto opakované potvrzení pozice napodobit, a vy tak můžete znovu a znovu svému psu ukazovat, kdo je tady pánem. Jde o to naučit svého psa, že dostane všechno, po čem touží, pokud nejprve poslechne vás. Naučíte ho to tak, že mu to nenápadně budete naznačovat několikrát denně.
Tady se Pitcairn dotýká něčeho podstatnějšího, než na první pohled vypadá. Není to jen o rituálech. Je to hlavně o hledání toho, čím psa ke spolupráci motivovat.
Lidé si výcvik představují jako hodinu na cvičáku jednou týdně. Jenže hodina týdně je proti tomu, co se děje doma, marginální. Skutečný výcvik jsou ty tři vteřiny před miskou. Tři vteřiny u dveří, než jdete ven. Tři vteřiny, než pes dostane hračku. Nic dramatického, nic hlasitého – jen pokaždé stejné pořadí: nejdřív něco udělej, pak můžeš dostat, co chceš.
A tady je ta nejužitečnější zkratka. Je jednodušší pochopit, co je pro psa v danou chvíli největší motivací, a to mu za odměnu dopřát, než vymýšlet odměnu vlastní. Pokud se tedy nejedná o něco vysloveně nežádoucího – prohnat kočku nebo napadnout kolemjdoucího.
Sečteno za týden je toho víc než všech hodin na cvičáku za rok. A hlavně: pes se to učí v situacích, na kterých mu doopravdy záleží. Sedni na cvičáku za pamlsek je cvik. Sedni před miskou je dohoda.
Dejte pozor na to, co nevědomě učíte své zvíře. Učí se od nás neustále, nejen při výcviku. Pokud váš nervózní pes na něco ze strachu štěká a vy ho pohladíte, abyste ho uklidnili, jen jste nevědomky sdělili: „Hodný pejsek, tak je to správně.“ Chcete, aby tak pes reagoval vždy? Jestliže ne, musíte mu to říci jinak.
Nejčastější případ je přesně ten Pitcairnův. Pes se něčeho lekne, majitel ho začne hladit a konejšivě na něj mluvit. V lidské logice je to soucit. V psí logice je to potvrzení, že se leknout bylo správně. Příště se lekne o kousek dřív a o kousek víc.
Druhý případ je přivolání. Zavoláte psa, pes nepřijde, zavoláte podruhé, potřetí, pak zakřičíte. A naučili jste ho přesně tohle: první tři zavolání se nepočítají, čeká se na to čtvrté, nazlobené. Neposlušný pes to nezpůsobil. Naučili jste ho to vy, den za dnem, kousek po kousku.
To je ta nepříjemná část Pitcairnovy věty. Psa vychováváte každou vteřinu, kdy jste vedle něj.
Sledujte jemné varovné náznaky problému a neberte je na lehkou váhu. Mnoho lidí chybně popírá, že jejich pes představuje potenciální nebezpečí, protože to považují za urážku psa či sebe samého, nebo nevědí, jak se s tímto problémem vyrovnat. Jejich pes už možná na někoho vrčel nebo ho kousl, ale majitelé se vymlouvají – například tvrdí, že se lekl nebo mu šlápli na ocas. Takové agresivní reakce mají sklon se zhoršovat, nikoliv zlepšovat, zejména u starších jedinců. Neváhejte. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste problém ignorovali a pes pokousal nějaké dítě v obličeji.
„Ale ona mu nic nedělá.“ Tuhle větu slyším na cvičáku pravidelně. Skoro vždycky ji majitel řekne až potom, co jeho fena na někoho vyjela. Neomlouvá tím psa – omlouvá tím sebe, protože varování, která přišla předtím, přehlédl.
Problém není v tom, že by pes varoval málo. Varuje bohatě. Ztuhne, otočí hlavu, olízne se, stáhne uši a koutky, ukáže zuby. Celá jedna rubrika na tomhle webu je jenom o tom, jak tyhle signály vypadají na fotkách. Problém je, že je člověk nečte – a když je přečte, často je vyhodnotí jako roztomilost.
Pitcairnovu poslední větu bych nezmírňoval. Není to strašení. Je to počet. Pes, kterému projde vrčení, příště zkusí něco silnějšího, protože to vrčení fungovalo. Sám jsem to rozebíral na dvou známých videích, kde pes napadl reportéra. A jestli existuje jedna věc, kvůli které stojí za to naučit se řeč psího těla, tak je to tahle.
Díky Radku
Comments are closed.
