Do Psí školy Lucky jsem začala chodit v lednu 2016 s tříměsíční borderkou Angie. Proč tam? Byla nejblíže mému bydlišti.
Angie není můj první pes, ale je prvním psem, se kterým jsem se rozhodla jít na cvičák. Byla absolutně nezvladatelná a k neutahání. Co měla na dosah, bylo rozkousaný a roztahaný. Bála jsem se z práce vracet domů. S hrůzou jsem odemykala byt, co mě tam zase čeká…
První lekce byly pro mě hodně těžký. Fyzicky i psychicky. Když se dneska dívám na začátek, tak jsem opravdu hodně ráda, že jsem to nezabalila. A těch momentů, kdy to hrozilo, nebylo málo. Zabránila tomu samotná Angie. Jí to bavilo a stále ještě baví.
Jako štěně milovala všechny pejsky kolem a všechny lidi, protože z nich vyloudila, co se dalo. Na všechny skákala, podrápala a ušpinila je… Já byla na mrtvici, ona šťastná. Radek rázně zakročil. Angie si nevšímejte, nic jí nedávejte, jen když poslechne na povel. Zafungovalo to okamžitě.
I teď jsou chvíle, kdy nám to vůbec nejde. Ač je z domova v rámci možností natrénováno, na bojišti totální fiasko. A Radek nás tedy nešetří. Přiznám se, někdy mi bývá až do breku. Domů přijdu naštvaná.
Na sebe, na Angie a nejvíc na Radka, protože zase měl pravdu. A už mi s ní leze na nervy. Ale právě proto, že vím, že má pravdu, tak se rychle oklepu a za týden jdu do toho zase a je to úplně jiné.
Jiné složení smečky, jiné povely a jiné rozestavění hvězd….
Po pár lekcích přijdete na to, že ten, kdo je ve škole, jste vy a pejsek je živá rekvizita. Pokud pes něco dělá špatně, tak za to nemůže on, ale vy. Špatně zvolený povel, pozdě daný pamlsek za řádně a rychle splněný úkol, zcela opačná reakce na chování psa. Krev stoupá do hlavy, při následném povelu zvýšíte hlas a už je tu dotaz, proč jste hnusný na psa, když on za nic nemůže…
Všechno, co Radek dokola opakuje a říká, má smysl. Zpočátku jsem to brala tak, že naučím Angie základní povely a stačí. Nechci cvičenou opičku. Nepotřebuju šampióna. Ale…
Radek ví, na co pes má, jaký je jeho potenciál. Je na každém z nás, jak s potenciálem našeho mazlíka naložíme. Pokud se kdokoli z nás rozhodne ho využít, tak Radek je ten, kdo to maximálně podpoří.
Má radost z každého posunu, který u psa nastane.
Je neuvěřitelný, co se stane ze zakřiknutého, bojácného štěněte za pár hodin ve smečce. A mazáci se zase učí chovat ke štěňátku se staženým ocáskem, krčícím se u nohy svého pána. Za měsíc je z bojácného štěněte neohrožený mrňous, který se sebevědomě vrhá do smečky.
Angie je ve smečce hodně aktivní. Musí být naprosto u všeho a leckdy i něco vyprovokuje. Už zdaleka nejsou všichni kamarádi. Někdo jí vůbec nezajímá, někdo jí vadí. Dokonce je schopná cenit zuby na ty, se kterými kamarádila nejvíc. O to víc jí musím hlídat. Snažím se sledovat jí i ostatní. Proč ten udělá tohle a proč ten druhý na to reaguje jinak, než bych čekala.
A poslouchám i to, co říká Radek ostatním, nebo nováčkům. Svoje zkušenosti se nám snaží srozumitelně a hlavně trpělivě předávat. Má za to můj obdiv.
Prakticky všechno je k přečtení na stránkách. Já osobně jsem si před nástupem přečetla, co mám mít
s sebou, co na sobě, nejčastější dotazy a dost. Teď s trochou praxe vím, o čem jsou články, jak Radek začínal, co všechno dělá a umí. Čte se to samo a moc dobře. Ale musí se to vidět a zažít si to na vlastní
kůži. Pak to všechno do sebe zapadá jak puzzle.
Dneska vím, na co se chci zaměřit a co mi přijde zajímavý a hodně důležitý. Naučit se číst ze psího výrazu. Všechno, co se pes chystá udělat, nám dá předem na vědomí, jen si toho všimnout. Pamatuju se, jak Radek říkal Báře, Nenech jí takhle čumět…. Vůbec jsem nevěděla, kolikátá bije.
A právě tohle je výborně popsaný v rubrice Psí emoce a řeč těla.
To bych moc chtěla. Porozumět svému psovi.