Chci moc poděkovat Janě a Petře za to s jakou vervou se vrhly na řešení otázek. Zároveň se musím omluvit, že moje zadání nebylo přesné. Ty fotky jsem cíleně vybral tak, aby podpořily moji verzi příběhu, kterou jsem si v hlavě vytvořil. Mohl jsem vybrat jiné a příběh by byl o něčem úplně jiném. Rozhodně nepopisuje reálný vztah slečny a toho psa.
Snažím se vás vyprovokovat ke čtení psích projevů ve všech souvislostech a přemýšlení o nich. Nenechte se ovlivnit mým viděním světa a napište pro slečnu a psa jinou verzi jejich příběhu!
Tady je moje verze příběhu. To, že Jana psa pojmenovala Rudolf se mi líbí a budu to jméno používat také.
To jak se k sobě tito dva dostali si netroufnu napsat. Ale na první fotce vidím že slečna už má s největší pravděpodobností zkušenosti se psy. To jak se Rudolfovi snaží naznačit, že na cizí psy se neřve se při mládí Rudolfa nemohla naučit až s ním. Levá ruka neviditelně drží Rudolfa za obojek, aby nemohl vystartovat a pravá ho uklidňuje plácáním po hrudi. Že psa drží za obojek se dá poznat z toho, kam míří karabina u krku psa a kde plandá konec vodítka. Slečna je sice nakloněná nad psem, ale tak, aby co nejméně zasahovala do jeho osobní zóny a tím ještě zhoršovala jeho pocity. Žádné objímání. Že slečna není na cvičáku zdaleka poprvé ukazuje i způsob oblečení a obutí. Nicméně její minulý pes asi nebyl takové číslo jako Rudolf, protože pak už by měla zkušenosti jak efektivně zasáhnout proti takto nežádoucímu chování. Skoro to vypadá, že Rudolf, přes své mládí, je šéfem této smečky. To, že slečna měla čas dát Rudolfovi ruka na hrudník ukazuje, že situace trvá už nějakou chvíli a že si slečna zatím nedokázala poradit a otočit Rudolfovu pozornost na sebe. Rudolf celým postojem říká:”Trhni si, teď tady mám práci!” Kdyby Rudolf zrovna neřval, sedí krásně u nohy, což mi napovídá, že už mají spolu něco nacvičeno. Pokud všechny moje dedukce jsou správné, slečna by měla být minimálně mrzutá, že to už zná, co fungovalo na minulého psa, na tohle štěně nefunguje a nedivil bych se kdyby mu to brzo dala sežrat.
Na druhé fotce už se slečně povedlo Rudolfa uklidnit, ale pravděpodobně způsobem, který byl pro Rudolfa ponižující. Skoro to vypadá, že se tady slečně povedlo spojit trest se mstou, na což jsou psi velice citliví. Za nejdůležitější důkaz považuji vyplazenou špičku jazyku vykukující ze zavřené tlamy – projev nejistoty a nespokojenosti. Taky mám dojem, že se Rudolf od paničky odtahuje. Nicméně panička opět prokazuje zkušenosti se psy, tímto způsobem obejmutí, kdy ruka jde okolo psa za kohoutkem přes bok na hrudník opravdu může psovi dodat klid a odvahu. Jenže aby to fungovalo, musel by pes paničku brát jako skutečnou autoritu, jako vůdce smečky. Je nutné si říct, že ani technicky správně provedené obejmutí psa bez odpovídajícího emocionálního základu nemá na psa žádoucí vliv.
To je na třetí fotce už zcela jasné. Pes je uražený a nestojí o žádné kontakty ze strany paničky. Tady už víme, kdo je v této smečce šéf a kdo jen chůva. Ale určitý pozitivní náznak do budoucna tady je, Rudolf tím jak si lehl ukazuje, že z kontaktu s paničkou dokáže čerpat i pocit jistoty. Vidíme obvyklý způsob chování psů ve chvíli, kdy je vyzývá ke hře silnější pes, zadkem se navalí na páníčka a řvou na toho druhého. Očekávají, že jejich člověk jim bude krýt záda a berou svoji jistotu z toho, že cítí, že je hned za nimi.
To je moje verze. Zkuste se zamyslet a případně i popsat, jak by se příběh změnil, kdyby se proházelo pořadí fotek.