Jmenuji se Sabra, jsou mi čtyři roky a pocházím z Velké Chuchle. Když jsem přišla k páníčkům, začátky nebyly lehké. Jako štěně jsem málo spala, o to raději jsem doma okusovala co přišlo. Nejraději, když jsem byla sama doma a nejraději věci od paničky, protože mi po ní voněly a já jsem také neměla doma moc co dělat. A vůbec, začínaly jsem si rozumět velmi pomalu.
Měli jsme vsak štěstí se potkat s Radkem. V jeho škole se páníčkové naučili mi rozumět a já jim také trochu. My psy to máme vcelku jednoduché: co chceme, jak necháme upoutat svou pozornost, jak se něčemu učíme a jak máme potom radost to stokrát opakovat. Není to žádná věda, ale lidi to neumí. A Radek jim to dokáže vysvětlit.
Když něco lidi po nás chtějí, musí upoutat naši pozornost. Není to jednoduché. Kolem jsou zajímaví psy, lidé, ptáci, vůně…. Všechno je zajímavější než páníček. Ale pak se to naučíme. Máme z toho radost všichni. Zvykneme si na sebe a máme důvěru. Já že budu páníčkům věřit, že se o mne starají. I že mají pochopeni, že není každý den posvícení. A já že bych za ně dala svůj psí život.
Slyšela jsem zkazky, že prý ridgeback neposlouchá, neaportuje, dělá si co chce. Ale tak to není. Ať jsi ridgeback, berňák nebo yorkshire, v této školce se to dá naučit.
Není nadto být ve společnosti vychovaných psu, kteří si navzájem nevadí, ale hrají. S některými víc, s některými méně, ale není to všude tak? Máme radost z cvičení i z procházek. Máme spoustu zážitku a nebojíme se venku. Ani psů ani lidi. Život je pohoda.
Občas přijde i nějaký nervózní pes. Co se mu třeba dosud nevedlo dobře. My psy máme různé osudy. Někteří nevydrží a odejdou. Ale ti co vydrží – není vetší radosti, než když se z kousavého nerváka stane kamarád co s námi běhá po louce.
Jde nám to někdy lépe, někdy hůře. Ale tu nejde o dokonalost. My – většinou – nechceme na nějaký psí Harvard. My chceme být parťáci. Co vědí, co právě páníčkové chtějí. Abychom byli bezpeční a v pohodě, s lidmi i s jinými psy.
Má to vsak i háček. Aspoň jak slýchám na cvičáku. Ta psí škola je jenom začátek. On Radek nějak pozná jestli jsme mezi lekcemi něco doma cvičili anebo jsme týden jen tak prováleli na gauči anebo se protahali vycházkami, jako nějaký sáňový pes. A když škola skončí, tak už je jenom na páničkách, jestli to byla ztráta času, anebo jsme si něco vzali. Zkoušet spolu, hrát si, cvičit to není program na psi soklu. To je napořád. Cesta, která nemá cil protože sama je cílem. Pořád s páníčkama něco dělat, zkoušet nové a zajímavé věci.
Třeba moji mě naučili, ze když ukáží na nějaké vysoké místo, třeba skálu, a řeknou “kamzík!”, tak já tam vyskočím a dostanu piškot. Já vůbec ráda výšky a skaliska. A když jsem třeba ve Vysokých Tatrách, tam šutr jak stodola, a já slyším “kamzík” a vyskočím nahoru. Páníček má pohotově telefon a vyfotí mě. No řekněte, nestála ta fotka za to ?